nekonetne-krazna-czech-cover.jpg

Dílo jako celek ani žádná jeho část nesmí být volně šířená na internetu, ani jinak dále zveřejňována. Není dovoleno kopírování tohoto díla, tištění a ani nahrávání bez předchozího souhlasu autorky. Výjimkou jsou krátké citace použité pro účely recenze.

Jedná se o dílo fikce. Jména, osoby, místa a události jsou, vznikly buď na základě autorčiny představivosti, nebo jsou použity čistě jako fikce. Jakákoli podobnost s reálnými osobami, ať už živými či mrtvými, událostmi nebo místy je čistě náhodná.

Copyright © Jamie McGuire 2015.

 

Episode One: Newlyweds

eb-newlyweds-fr.jpg

Novomanželé

 

Travis stál nad naší postelí a tiše třídil špinavé prádlo. Držel v rukou moje svatební šaty a po několika sekundách je opatrně položil na přehoz. Satén a tyl byly trochu zmuchlané díky cestování, ale hlavně díky naší svatební noci. Travis mě celou dobu držel, jako kdybych mu patřila a všechny jeho pochyby se konečně rozplynuly. Ale teď, když jsme byli sami v našem bytě, byl konečně uvolněnější než na letišti v LasVegas. Vrátili jsme se do reality, stále jsme manželé, stále jsme spolu.

Dala jsem si svou levou ruku před sebe a dívala se na svůj diamantový prsten se stejnou posvátnou úctou jako Travis před chvílí na moje svatební šaty. Zahýbala jsem prsty a všimla si Travise, jak se na mě dívá. Stočil jeden koutek do úsměvu a pak se zasmál.

„Stále okay?“ Zeptal se asi tak po třetí od té doby, co jsme dorazili domů.

„Stále paní Maddoxová,“ řekla jsem. Zamířila jsem k němu a objala ho kolem krku. Jakmile jsem se o něj opřela, nechala jsem ho, aby nesl celou mou váhu. Zavřela jsem oči, když se sklonil a začal lehce přejíždět svými rty po mých. „Kéž bychom měli více času před tím, než začne další semestr.“

„Můžeme se ulít na pár dní,“ zašeptal do mých rtů.

Jeho teplé, hnědé oči mě sledovaly, měl denní strniště a stále mi bral dech, stejně jako v den, kdy jsme se potkali. Jeho svaly jenom hrály pod tetováními, která byla prakticky po jeho celých rukou. Většina z nich byla variace tribalového tetování, ale žádné z nich pro Travise nemělo takový význam jako má přezdívka vytetovaná jemnou kurzívou přes jeho zápěstí, nebo fráze v hebrejštině, kterou měl vytetovanou od podpaží až k boku: Patřím své milované a má milovaná je má. A já jsem. Oficiálně. Dokonce i já jsem si nechala ve Vegas udělat tetování: Paní Maddox. Pro někoho, kdo v životě neuvažoval nad tím, že by se někdy nechal potetovat, jsem na něj nemohla přestat zírat…. stejně jako na svého nového manžela.

Pustila jsem se ho a postavila se. „Mám příští semestr statistiku. Nechci zmeškat ani jednu hodinu.“

„Půjde ti to,“ řekl a začal znovu vybalovat. „Řešíš problémy stejně tak jako já rozdávám rány.“

„Ne,“ řekla jsem. „Nic není tak krásné.“

Podíval se na mě přes rameno, v jeho pohledu se vystřídala spousta emocí, poslední z nich byl výraz plný úcty. „Moje manželka je.“

Podívala jsem se kolem sebe, dala si ruce v bok a odfoukla vlasy, které mi spadly do tváře. Špinavé oblečení se válelo na podlaze ve čtyřech kupkách. Opravdu mě zajímalo, jak jsme zvládli nakupit tolik oblečení během pár dní. Na všech zdech visely rámečky s černobílými fotkami, které nás dva zachycovali ve všech fázích našeho vztahu: přátelé, nepřátelé a nakonec milenci. Náš pokoj mi chyběl. Naposledy když jsme zde byli, tak jsem žádala Travise o ruku, zatímco jeho obličej byl stále pokrytý sazemi a ve vzduchu byl stále cítit kouř.

Shepley a America odjeli na koleje, hned jak nás vyhodili u Travisova táty, abychom mu řekli, že jsme utekli do Vegas a vzali se. America mi jela sbalit moje věci a dala tak mě a Travisovi čas vybalit kufry a trochu se usadit. I když náš byt byl pořád ten stejný, jako když jsme ho opustili, tak vypadal nějak jinak. Vzala jsem do náruče jednu z hromad špinavého oblečení a vydala se s ním ke dveřím z pokoje a u toho jsem uvažovala, jestli i Travis se cítí tak spokojeně a zároveň nereálně jako jsem se cítila já.

„Kam kráčíš?“ Zeptal se Travis.

Natočila jsem se směrem k chodbě. „Do prádelny.“ Zašklebil se a já se zasmála. „Budu jen na konci chodby, zlato.“

Kývnul, ale bylo na něm vidět, že se stále bojí, že naše manželství bude pomocí nějakého kouzla vymazáno, jako by se nikdy nestalo, že v ten moment, kdy budu mimo jeho dohled, tak se probudí v posteli a sám.

Prošla jsem kolem dveří do obýváku a po dvou krocích se snažila s rukama plnýma špinavého prádla otevřít šoupací dveře, za kterými jsme měli schovanou pračku a sušičku. Obě byly hlučné, nažloutlé a starší než jsem byla já. Důležitější bylo, že fungovaly jako nové. Dala jsem do pračky jen půlku toho, co jsem přinesla, protože jsem věděla, že toho holka více nezvládne. Jakmile jsem pustila pračku, někdo zaklepal na dveře.

Nechala jsem zbytek oblečení ležet na podlaze a vydala se ve spěchu ke dveřím. Podívala jsem se přes kukátko ven a musela jsem polknout. Musela jsem se uklidnit, než jsem otevřela dveře.

„Zdravím,“ řekla jsem a snažila jsem se vypadat překvapeně.

Stáli tam dva policisté v civilu – tedy detektivové, kteří nevypadali, že jsou překvapení, že vidí mě.

„Slečna Abernathy?“ Zeptal se ten nalevo. Byl to tlouštík s břichem, které značně přesahovalo přes jeho opasek, a jeho obnošený tvídový blejzr mu byl poněkud malý. Na odznaku, který měl zasunutý v kapse od saka, bylo napsáno Gable. Jeho partner, Williams, byl ve fialové košili a ladící kravatě velmi elegantní. Překřížil ruce na hrudi a oproti Gablovi, který byl světlý a měl spoustu pih, byl tmavý a uhlazený.

„Ano?“ Odpověděla jsem, i když jsem věděla, že Gable se neptá, spíše si potvrzuje, kdo jsem.

„Hledáme Travise Maddoxe.“

„Je tady. Zrovna je v koupelně,“ řekla jsem a doufala, že nás Travis nemůže přes hluk pračky slyšet. Bylo by o dost jednodušší ho krýt, kdyby zůstal v ložnici. Bylo ho třeba připravit. Nebyl tak dobrý lhář jako já, protože jím nikdy být nemusel. Za těch 7 měsíců, co jsme byli spolu, jsem si nepamatovala, že by někdy lhal.

„Můžeme na chvíli dál? Musíme s ním mluvit,“ řekl Williams.

„Je to kvůli tomu požáru?“ Zeptala jsem se.

Detektivové si vyměnili pohledy, vypadali, že mají pocit, že se dostali dále.

„Ano,“ řekla Gable. „Co mi o tom můžete říct?“

„Viděla jsem to ve zprávách. Hned jak si vybalíme, chceme jít do domu jeho spolku. Ztratil několik svých bratrů a zlomilo mu to srdce,“ řekla jsem a věděla, že toto nebyla lež.

„Jste jeho přítelkyně?“ Zeptal se Gable – no spíše si to opět ověřoval, než se ptal.

„Manželka.“

Pánové si vyměnili další pohled. Williams se trochu ošil a podíval se do svých poznámek. „Jeho manželka?“

„Ano, utekli jsme tento víkend do Vegas. Vrátili jsme se dříve právě kvůli požáru.“

Gable přimhouřil oči. „Máme několik svědků, kteří tvrdí, že Travis byl v budově během požáru. Máme několik prohlášení, že byl pravidelným protivníkem v, ehm…“ podíval se do svých poznámek,“ v bojovém ringu.“ Když mluvil, tak zdůraznil každé slovo, jako by mluvil cizí řečí.

„No…hádám, že je nelegální vám lhát, pánové,“ řekla jsem a vyklonila se ze dveří, detektivové se ke mně naklonili, nedočkaví, že uslyší mé přiznání. „Byli jsme na několika těchto akcích. Na Eatkinsu toho není zase tolik co dělat.“ Zasmála jsem se a potom předstírala, že se cítím nepříjemně a trochu trapně, když se nezasmáli se mnou.

Gable si všiml, že je někdo za mnou. „Pan Maddox?“

Otočila jsem se a viděla za sebou Travise, který stál jako opařený.

„Ano, zlato. Těmto pánům bylo řečeno, že ses o víkendu účastnil souboje. Zrovna se mě ptají na pár otázek.“

„Můžeme jít dovnitř?“ Zeptal se Williams.

„Určitě,“ řekl Travis. Zatímco překračoval kupku špinavého prádla, otřel si ruce do kalhot a nabídl ruku nejdříve Williamsovi a potom Gablovi a představil se detektivům. „Travis Maddox.“

„Velmi mě těší, pane,“ řekl Gable a snažil se rozhýbat prsty, které mu Travis stiskl při pozdravu, potom prošel kolem mě, plně si vědom toho, komu čelí.

„Mou ženu jste už potkali,“ řekl Travis, když zavíral za detektivy dveře.

Detektivové přikývli na souhlas. Williams se tvářil, jakoby byl něčemu na stopě. „Do Vegas jste jeli autem, nebo letěli?“

„Letěli,“ řekli jsme najedou, a potom se na sebe usmáli. Travis mě vzal za ruku a sedli jsme si na gauč.

Williams si vybral na sezení křeslo a Gable si sedl na menší gauč.

„Opravdu někdo tvrdí, že tam Travis byl?“ Zeptala jsem se.

„Vlastně tvrdí, že jste tam byli oba dva,“ řekl Gable a psal si něco do svého notýsku. „Máte vaše letenky?“

„Ano,“ řekla jsem a vstala. Zamířila jsem do ložnice, abych mohla přinést z kabelky letenky a účet z hotelu. Chtěla jsem je mít po ruce, kdyby náhodou dorazili vyšetřovatelé a ptali se, kde byl Travis v době požáru. Cestou jsem s sebou vzala i svoje svatební šaty. Nechtěla jsem, aby Travis byl s detektivy déle, než to bylo nutné.

„To bylo rychlé,“ poznamenal Williams.

„Právě jsme se vrátili. Byly v mojí kabelce. Tady,“ řekla jsem a podávala mu letenky a účet z hotelu.

„Toto jsou vaše, ehm…“ začal Gable a ukazoval na moje šaty.

„Ano,“ řekla jsem a ukazovala mu je s hrdým úsměvem. „Oh!“ Zvolala jsem, až se Travis polekal. Utíkala jsem chodbou zpátky do ložnice, hodila jsem šaty na postel a vrátila se do obýváku s DVDčkem v ruce. „Chtěli byste vidět obřad?“ Ještě než mohl kdokoli z nich zareagovat, dala jsem DVD do přehrávače a sáhla pro ovladač.

Sedla jsem si vedle Travise a stulila se k němu, zatímco jsme sledovali, jak stojí vedle oddávajícího a nervózně se vrtí. Dala jsem mu pusu na tvář. On se pak otočil a políbil mě na rty.

„Okay,“ řekl Williams a postavil se. V tu chvíli mu začal zvonit mobil. „Williams. Co? Kdy? To je blbost a ty to víš.“

Travis se na mě rychle podíval, stiskla jsem mu ruku a snažila se stále usmívat. Neuhnula jsem pohledem z obrazovky. Co na ní běželo, způsobilo, že pro mě nebylo zase tak těžké předstírat, že se nesoustředím na každé Williamsovo slovo.

CO? Naznačil Gable svému partnerovi?

Williams jenom zavrtěl hlavou. „Ano, pane. Teď jsme zrovna tady. Rozumím, pane. Ano, pane.“ Povzdychl si a schoval telefon. Pak se podíval na Travise otráveným pohledem. „Úřad pro národní bezpečnost přebírá tento případ. Jsem si jistý, že pro Vás budou mít více otázek.“

„FBI?“ Zeptal se Travis.

Williams se zamračil na jeho ohromeného partnera. „Vypadá to tak. Přeji Vám hezký zbytek dne pane Maddoxi. A gratuluji.“

Travis se postavil a vytáhl mě za sebou. Dívali jsme se spolu, jak detektivové odchází. Pak začal Travis přecházet po místnosti.

„Trave,“ řekla jsem a snažila jsem se po něm šáhnout. Nezastavil se, abych ho mohla chytit. „Travisi, zastav. Bude to v pořádku. Slibuju.“

Posadil se zpátky na gauč, opřel si lokty o kolena a zakryl rukama tvář. Nervózně poklepával koleny a ztěžka dýchal. Připravila jsem se na výbuch.

Seděla jsem vedle něj, ruku na jeho rameni. „Byli jsme ve Vegas, kde jsme se vzali. To je to, co se stalo, a to je to, co budeme všude říkat. Neudělal si nic špatného, Travisi. To, co se stalo, je opravdu strašné, ale nepřipustím, aby tě za to zavřeli.“

„Abby,“ řekl Travis přes své ruce. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Věděla si, že se tohle stane?“

Políbila jsem ho na rameno. „Co myslíš?“

„To, že budu potřebovat alibi.“

Srdce mi začalo v hrudi prudce bít. „O čem to mluvíš?“

Otočil se ke mně se strachem v očích, bylo na něm vidět, že už teď lituje toho, co se mě chystá zeptat. „Řekni mi pravdu.“

Pokrčila jsem rameny. „Okay…“

„Vzala sis mě za muže jen proto, abys zajistila, že si nepůjdu sednout?“

Hlasitě jsem polkla. To bylo poprvé, co jsem se bála, že moje slavná pokerová tvář mě nezachrání. Kdybych mu přiznala, že jsem si ho vzala, abych mu zajistila alibi, tak by mi nevěřil, že jsem si ho vzala taky z důvodu, že ho miluju a chci být jeho ženou. Nevěřil by mi, že jediný důvod, proč jsem v devatenácti, v prváku na výšce souhlasila s manželstvím, byl ten, že ho miluju. Nemohla jsem mu říct pravdu a zároveň jsem nechtěla začít naše manželství s tak obrovskou lží.

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla. Nevěděla jsem, co mu řeknu, dokud jsem se nenadechla a neodpověděla.

 


Episode Two: White Lie

eb-whitelie-fr.jpg

Nevinná lež

 

„Travisi,“ začala jsem a položila mu ruku na koleno. „Vdala jsem se za tebe, protože tě miluju.“

„A to je jediný důvod?“ Zeptal se a začal se připravovat na odpověď, o které věděl, že ho bude hodně bolet.

„Ne.“

Začal rychle dýchat, jako by mu někdo vyrazil dech. Před hodinou začal konečně přijímat myšlenku, že náš víkend nebyl pouze snem. Před měsícem by rozmlátil celý byt. Viděla jsem na něm, že zrovna bojuje sám se sebou, aby tohle neudělal, i když cítil takovou bolest. Pozorovat ten vnitřní konflikt v každém jeho pohledu a pohybu způsobilo, že jsem ho milovala ještě víc.

Travis se díval do podlahy, když znovu promluvil, „Abby, když jsem řekl, miluji tě…netušil jsem až do této chvíle, že si budu přát něco víc, než abys byla moje manželka.“ Přeskočil mu hlas a musel si odkašlat. „Chci, abys byla šťastná. Nemusela si to dělat.“

„Já jsem šťastná. Dnes jsem šťastnější, než jsem kdy byla. Zítra budu ještě šťastnější. Ale tvé štěstí je pro mě stejně důležité Travisi, a…“ zaváhala jsem. Je jedno, kolik krát bych se mu to snažila vysvětlit, Travis by tomu nerozuměl. Utéct do Vegas a vzít si ho, abych ho zachránila před vězením, pro mě znamenalo strašně moc. Nebylo to neuvážené rozhodnutí. Možná to nebylo tak romantické, jako náhodná a spontánní žádost o ruku, jak by si Travis přál. Ale jednala jsem na základě svých pocitů. Pro mě to byl důkaz, že jsem ho milovala, a ta láska byla důležitější než cokoli jiného. Ale to Travis nebyl schopen pochopit. Viděla jsem mu to na očích.

„Jen to řekni, Holu. Potřebuju, abys to řekla. Musím znát pravdu,“ řekl mi poraženě.

Vzala jsem jeho tvář do rukou a přiblížila se svými rty k jeho uchu. „Patřím k tobě,“ zašeptala jsem. „A ty jsi můj.“

Otočil se a přejížděl svými prsty po mé tváři a hledal v mých očích sebemenší stopu, jestli jsem mu lhala nebo ne.

Pousmála jsem se na něj a snažila se skrýt veškeré mé obavy někde hluboko v sobě. To, co jsem mu řekla, byla pravda, ale i tak jsem měla potřebu se bránit, jako bych mu lhala. Travis nepotřeboval vědět, že jsem ho chtěla zachránit. Potřeboval vědět proč.

Přikývl a šlo na něm vidět, jak se mu ulovilo. „Chtělas někdy něco, cos nemohla mít, tak moc, že když se to konečně stalo, bála ses tomu uvěřit?“

„Ano,“ zašeptala jsem a políbila ho. „Ale já jsem tvoje manželka. A nic to nemůže změnit.“

„Nevím,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Dvacet let ve vězení by to změnit mohlo.“

„Jak si můžeš myslet, že nemáš žádnou kontrolu nad tím, co se nám stane? Zamilovala jsem se do tebe tak moc, že jsem tě požádala o roku v devatenácti.“

Zasmál se.

„Zamyslel ses někdy nad tím, že bych to mohla být já, kdo se bojí, že přijde o tebe?“

„Kam bych šel?“ Zeptal se a přitáhl si mě do klína. „Jsi můj přístav. Tam venku není nic, co by mě od tebe odvedlo.“ Na chvíli se pousmál. „Jsem vyšetřovaný FBI, Holu. Co když mě zatknou? Co když budu pryč na hodně dlouho?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To se nestane. Nebyls tam. Byly jsme ve Vegas, kde jsme se brali.“ Zvedla jsem ruku a zavrtěla prsty. Naše obličeje se odrážely v diamantu mého snubního prstenu. Výraz v jeho tváři mu vehnal slzy do očí a já se mu vrhla kolem krku, držela ho pevně a schovala si hlavu pod jeho. To, že se o něj bojím, jsem skrývat nemusela. „Nepřipustím, aby mi tě vzali.“

„Někdo bude muset zaplatit za to, co se stalo.“

Přejížděla jsem očima po našem bytě, dívala se na malé svíčky, které jsem koupila v obchodě v Eakin, na popelník, který měl Travis u dveří a bral si ho s sebou ven, když si šel zapálit. Přemýšlela jsem o jeho oblíbené obracečce, která se válela v šuplíku hned vedle mé oblíbené naběračky, o jeho panácích vedle mých hrnků na kávu, jeho smradlavých ponožkách do posilovny vedle mého prádla z Victoria’s secret. Přemýšlela jsem o našem kampusu a pocitu až dětské radosti, když mě Travis našel v davu dvanácti tisíc studentů. A o tom, jak polovina menzy začala zpívat společně s Travisem, který chtěl pomoct s odvrácením pozornosti ode mě. Přestěhovala jsem se z Kansasu do Illinois, abych utekla před minulostí, a narazila jsem na člověka, se kterým jsem nechtěla mít nic společného – který zároveň byl člověkem, který mě miloval více a bezpodmínečně než kdokoli jiný. Travis Maddox mě naučil smát a těšit se na každý nový den. Bez Travise by nebyla Abby.

„Ty ne. Nevybrals tu budovu. Nepověsils tam ty svítilny. Ten oheň byl nehoda, Trave. Strašná, hrozivá nehoda, ale jestli to je něčí vina, rozhodně ne tvoje.“

„Jak mám tohle vysvětlit tátovi, Holu? Jak řeknu mým bratrům, že jsem se na tom podílel? Někteří z našich bratrů ze spolku zemřeli. Do hajzlu,“ řekl a projížděl si rukou přes své vlasy. „Trenton málem uhořel.“

„Ale neuhořel. Travisi?“ Zavrtěla jsem hlavou „Nemůžeš jim to říct. Nemůžeš to říct Shepovi a Mare. Nemůžeš to říct ani tátovi. Když jim to řekneme a oni to neohlásí na policii, můžou z toho mít problém.“

Chvíli o tom přemýšlel a pak přikývl. „Ale…co když zatknou Adama?“

Podívala jsem se dolů, nebyla jsem si jistá, jak zvládnout tuto variantu. Adam by mohl svědčit proti Travisovi, aby si snížil trest. I kdyby jen jedna další osoba přiznala,  že Travis byl v tom sklepě v průběhu souboje, jeho alibi by nemělo žádný význam. Dívala jsem se do jeho hnědých očí a viděla v nich obavy. „Budeme to brát tak, jak to přijde, krok za krokem. První krok je naše manželství. My jsme vždycky na prvním místě,“ řekla jsem a dotkla se jeho hrudi. „První jsme my, pak naše rodina a pak zbytek světa.“

Přikývl, vzal mě za bradu a políbil. „Strašně moc tě miluju,“ zašeptal.

V zámku zachrastili klíče a ve dveřích se objevili Shepley a America. Oba dva drželi nacpané papírové sáčky a povídali si o hummusu s papričkami jalapenos a koriandrem. Zastavili se hned za gaučem a zírali na nás, zatímco my jsme zůstali jak přimražení v našem objetí.

„Kurva Shepe. Klepej!!!“ Řekl Travis.

Shepley pokrčil rameny. „Žiju tady taky!“

„Já jsem ženatý, ty jsi páté kolo u vozu. A ty klepou,“ řekl Travis.

America vzala klíče z Shepleyho ruky a zakývala s nimi Travisovi před obličejem. „Ne když páté kolo má klíče,“ odsekla. „Mimochodem, Shepley přesvědčil Brazila, aby nám půjčil jeho pick-up, abychom mohli přestěhovat zbytek věcí od Abby sem. Nemáš zač.“

Otočila se a nasupeně odkráčela do kuchyně, přitom stihla naznačit Shepleymu, aby ji následoval. Byla pořád naštvaná, že jsme se vzali, aniž bychom jí to řekli. Nechápala, že utéct uprostřed noci, aniž bychom to někomu řekli, byla jediná možnost. Otevřeli všechny skříňky a začali vykládat nákup a všemi těmi plechovkami, pytlíky a krabicemi zaplnili téměř prázdné police.

„Pomůžu vám,“ řekla jsem a začala vstávat z Travisova klínu. Stáhl mě zpátky a přitulil se ke mně.

„Ale ne,“ zabručela America. „Teď jste manželé. Nechte páté kolo u vozu, aby vybalilo nákup za dvě stě dolarů, který zrovna nakoupilo.“

„Ty jo. Dobrý Shepe!“ řekl Travis a natočil se, aby viděl do kuchyně. Shepley na něho mrknul.

„Já nakupuju, ty vaříš. To se nezměnilo, že ne Trave?“ Zeptal se Shepley.

„Přesně tak.“ Řekl Travis a ukázal mu palce nahoru.

„Budeš mě to muset naučit,“ řekla jsem mu rozpačitě.

„Vařit?“ Zeptal se Travis a já přikývla. „Ale když tě to naučím, tak nebudu moci vařit tak často.“

„Přesně tak. Chci pomoct.“

Travis se zazubil a objevily se mu ďolíčky ve tváři. „Pak je odpověď: ne.“

Štípla jsem ho a zahihňala se, když vykřikl. America prošla kolem nás až k menšímu gauči, kde vyčuhoval ovladač. Přemýšlela jsem nad tím, že ji budu varovat, že tam seděl detektiv a zahříval ho jako slepice sedící na vejcích. Ale dříve než jsem mohla cokoli říct, vzala ovladač a zapnula televizi, na které hned začaly běžet místní zprávy. Stále přinášel reportáže o požáru, reportér stále před Keatonem nad okny byly černé skvrny od kouře a dole na obrazovce se promítaly zprávy ve žlutém písmu.

Dotkla jsem se svého hrdla a polka, když jsem si vzpomněla, jak jsem se dusila kouřem a jak bylo děsivé, když jsem viděla plameny, jak se blíží až ke mně. Byla jsem zmatená, ztracená a vyděšená a měla jsem pocit, že každou chvíli umřu, než jsem slyšela Travisův hlas, který přehlušil všechny výkřiky a pláč, který se ozýval z hlavní místnosti.

America si pomalu sedla na gauč a spustila ruce i s ovladačem do klína. „Emily Heathington zemřela v tomto sklepě. Chodila se mou na vodní aerobic,“ řekla America a zasmála se bez jakékoli známky humoru. „Nenáviděla vodu. Říkala, že se cítila stísněně, když se ponořila a bylo něco mezi ní a možností zhluboka se nadechnout. Takže začala chodit na vodní aerobic, aby bojovala se svým strachem. To, že zemřela tak, jak zemřela…je to jako hloupý vtip.“

„Mare,“ varovala jsem ji, když jsem si všimla, jak se Travis tváří.

„Jsem tak ráda, že jste tam nebyli,“ řekla a utřela si slzy. „Nevím, co bychom dělali, kdyby se někomu z vás něco stalo.“ Stoupla si a hodila ovladač po Travisovi. „Ano. Dokonce i tobě, ty debile.“

Travis ho chytil jednou rukou a natočil se zpět ke kuchyni. I když nemohl přes jeho zadní část cokoli vidět, tak se svého bratrance zeptal. „Měli bychom jít do Sig Tau?“

„Už jsem tam byl,“ řekl Shepley. „Je tam všude děsně ticho. Všichni kluci akorát sedí a koukají do podlahy.“

„Mluvili o tom, že uspořádají sbírku.“ Řekla America.

Travis přikývl. „Jo. To bychom měli určitě udělat.“

„Travisi,“ řekl Shepley. „Jak seženeme peníze na nájem? Peníze na nájem na léto jsou pryč. A nemáme zajištěný další příjem.“

„Najdeme si práci,“ řekl Travis.

„A budeme dělat co? Jediné, cos kdy dělal pro peníze, bylo, že si rozdával rány. A já jsem telefonoval lidem. Budeme teď pracovat v Burger Kingu?“

Zamračila jsem se na Americu a ona jen pokrčila rameny. „Něco určitě vymyslíte,“ řekla jsem. „Těsně před koncem semestru jsem na nástěnce viděla, že někdo shání doučování z matiky. Kouknu se, jestli to tam ještě visí, až se vrátíme zpátky do školy.“

„No vlastně,“ povzdechl si Shepley. „Budeme si teď dělit nájem na třetiny. To bude o dost jednodušší.“

„Tvoji rodiče ti nájem zaplatí,“ zabručel Travis. „Nevím, proč si stěžuješ.“

„Bylo fajn, že jsem jim nemusel říkat o peníze.“ Odvětil Shepley.

„Shepe,“ začal Travis. „miluju tě bratránku, ale jeden z nás se bude muset odstěhovat.“

„O čem to mluvíš?“ Zeptal se Shepley.

America popadla polštář a hodila ho po Shepleym. „Nech toho. Netvař se, jako bys to nečekal už od té chvíle, co ses dozvěděl, že se vzali.“

Shepley se zasmál. „Sorry. Ale chtěl jsem ho mučit tak dlouho, dokud to půjde.“

Travis se zamračil. Shepley nevěděl, že Travis se cítil provinile už kvůli hodně věcem. Travis hlasitě vydechl a zavrtěl hlavou. „Nenajdeme nic, co platilo tak dobře jako zápasy. To ti můžu zaručit.“

„Jak jsi řekl,“ ozvala jsem se a začala mu přejíždět rukou po zádech, „máme teď dva příjmy. Je v pohodě, že budeš vydělávat méně. Třeba i o polovinu.“

„Ty prachy mi budou chybět,“ řekl Travis a koukal do prázdna. „Měl jsem pro nás spoustu plánů.“

„Jako třeba auto?“ Zeptala jsem se.

Šlo vidět, že potlačuje smích. „O to se neboj.“

Plácla jsem ho do zad. „Co tím myslíš?“

„Tím myslím, že to je zařízené.“

„Tys nám koupil auto?“ Zeptala jsem se a musela se posadit.

Nikdy předtím jsem neměla auto. Jediným dopravním prostředkem pro Travise byl jeho Harley Night Rod a i když na něm vypadal neuvěřitelně sexy, v zimě to byla přinejmenším mrazivá zkušenost. Spoléhali jsme se na Shepleyho, že nás buď sveze, nebo nám ho půjčí, ale teď, když jsme byli manželé, to bude nutné změnit. Všechno bude třeba změnit. Už jsme nebyly děti na vysoké, které záviseli na ostatních, jestli je někam odvezou. Byli jsme manželé a s tím byla spojena jistá očekávání – především od nás samých – a to být zodpovědní a samostatní.

Manželství bylo více než jen obřad a slib. Nikdy předtím, když jsem byla jeho přítelkyní, jsem nepřemýšlela nad tím, že má Travis spolubydlícího, ale co jsme byli manželé, tak jsem to vnímala jinak. Stejně jako to, že jsme neměli auto, práci, nebo…všechno to na mě najednou dopadlo a já si musela sednout zpátky na gauč.

Travis se zamračil a šlo vidět, že má reakce ho zneklidnila. „Co se stalo, zlato?“

Shepley se zasmál. „Takže teď ti už fakt nezbyly žádné peníze.“

„Teď fakt nepotřebujeme, abys tady bydlel,“ zamumlal Travis.

Shepley nakrčil nos, jako by zrovna ucítil něco nechutného. „Hej, to je fakt neslušné!“

Travis přelezl gauč a přišpendlil svého bratrance k podlaze v kuchyni. Shepley akorát zabručel, když se bouchl kolenem o skříňku a pak zaskučel, když ho Travis chytl za rozkrok.

„Přestaň s tím, kreténe!“ Zaskučel Shepley.

America uskočila, aby se vyhnula Travisovým nohám. Stoupla jsem si vedle ní a objala ji.

„Jsi si jistá, že víš, do čeho jsi vlezla?“ Zeptala se mě. „Tohle je totiž tvoje, víš to?“

„Ty jsi další na řadě,“ řekla jsem a zatahala za její ruku.

„No to teda ne. Jen protože ty ses vdala v prváku na výšce, neznamená, že i zbytek z nás je stejně šílený.“ Podívala se na mě a bylo vidět, že to stále nechápe. „Pořád nevím, proč jste to udělali.  Travis věděl, že největší zápas v roce je v ten den. A neříkej mi, že Adam byl schopný za něho někoho tak rychle najít, potom tam začne hořet a vy jen tak náhodou se rozhodnete odletět do Vegas…“ Viděla jsem jí na očích, že to pochopila.

Travis vypadal jak opařený. Oba se podívali na Americu a u toho ztěžka dýchali.

„Abby,“ začala America. Šlo vidět, že má podezření.

„Mare, ne,“ řekla jsem. „Neříkej to. Ani na to nemysli.“

„Ale mám pravdu, že?“ Zeptala se.

„Nemáš,“ odsekla jsem jí. „Byli jsme už na cestě do Vegas, když začalo hoře. Co bychom to byli za lidi, kdybychom udělali to, co naznačuješ?“

„Byli byste chytří,“ řekla Shepley a postavil se. Oprášil si kalhoty a snažil se popadnout dech. Jeho tvář byla rudá, jak se snažil prát se svým bratrancem.

Travis se taky postavil a objal mě kolem pasu. Všichni jsme na sebe zírali, a když jsem se podívala na Travise, tak jsem věděla, že mu musím říct pravdu.

 

Episode Three: Silver

eb-silver-fr.jpg

Stříbrné

::ABBY::

 

Nádobí do sebe naráželo ve dřezu a jen tekoucí voda je aspoň trochu tlumila. Nad dřezem stoupala pára od horké vody, kterou jsme s Americou smývaly zbytky jídla z nádobí, a pak ho sázely do myčky. Travis uvařil své vyhlášené kuře na Cajunský způsob a těstoviny. U večeře jsme toho moc nenamluvili, jednak kvůli jeho skvělým kuchařským schopnostem a druhak kvůli tomu, že jsme si nebyli jistí, jak mluvit o tom, co se opravdu stalo, aniž bychom se navzájem obviňovali.

„Byl to opravdu jediný způsob?“ Zeptala se mě America, zatímco mi podávala opláchnutou mísu.

„Nemůžu o tom mluvit,“ řekla jsem. „Bude pro tebe lepší, když nebudu. Ale pokud tě to zajímá… ano, miluju ho, a ano, jsem šťastná, že jsme manželé.“

„To je všechno, co potřebuju a chci vědět, Abby. Nebudu se tě na to ptát znovu.“

„A přesně proto jsi moje nejvíc nejlepší kamarádka.“

„To je fakt. Jsem. Máš fakt štěstí.“

Zakřenila jsem se na ni. „To mám.“

America zapnula myčku, která začala vydávat své obvyklé hučivé zvuky. Osušila si ruce a postavila se za mě, objala mě a přitáhla si mě k hrudi. Položila si tvář na moje rameno a políbila mě na tvář. „Bude to v pořádku. Slibuju.“ Zašeptala mi do ucha.

„Já vím,“ řekla jsem jí a dále zírala do dřezu.

Nanesla jsem si na ruce trochu mýdla a začala si je umývat. Předtím jsem si myslela, že jsme v průšvihu, ale to jsem se mýlila. To, v čem jsme byli teď, byl průšvih kolosálních rozměrů, pro nás pro oba. Protože jestli Travis půjde ke dnu, stáhne nás všechny. Právě jsem lhala policejním detektivům, zabránila jsem spravedlnosti, naváděla jsem a podporovala ostatní ve lhaní. A to raději nezmiňuju fakt, že jsem dobrovolným spoluúčastníkem na tom na tom všem. Ale byla jsem ochotná přijmout veškeré následky – ať už byly jakékoli – pokud to znamenalo, že Travis má sebemenší šanci, že nepůjde sedět.

Posívala jsem se přes rameno na svého manžela. Stál tam, jeho svalnaté ruce pokryté tetováními měl překřížené na hrudi a povídal si se svým bratrancem. Obrátil si svou bílou, baseballovou čepici kšiltem dozadu a neustále se ošíval, jako by nemohl chvíli vydržet stát klidně. Shepley měl na Travise uklidňující vliv a právě teď se ho snažil zklidnit, ať už to bylo cokoli, co Travise znervózňovalo. Usmála jsem se a dále sledovala, jak mi voda smývá z rukou zbytky mýdla. A v duchu jsem si přála, aby byly opravdu čisté.

Slunce začalo pomalu zapadat a jeho teplé paprsky ozářily i kuchyni. Dávala jsem se z okna na parkoviště, na domy, které byly za ním a na budovy kampusu, které vyčuhovaly z poza stromů a byl vzdálené jen pár mil. Obloha byla stále lehce zatažena od toho kouře, který ještě před pár dny vycházel z Keatonu. Ten požár by jeden z nejděsivějších zážitků v mém životě, ale přežila jsem. Ten strach, který jsem tam prožívala, a pro mne byl už jen vzpomínkou, byl součástí posledních okamžiků života tolika našich spolužáků. Jejich výkřiky mi zněly v uších a já jsem zavřela oči a snažila se, aby přestaly.

Osušila jsem si ruce a zamířila do chodby. Vytáhla jsem prádlo ze sušičky a dala prát další. Vzala jsem koš plný teplého, čistého prádla a zamířila do ložnice, kde jsem ho položila na postel. Být furt zaměstnaná je dobrý nápad.

Travis vešel do pokoje a padl obličejem na postel, až koš s prádlem poskočil. Několikrát se zhluboka nadechl, otočil se na záda a překřížil ruce za hlavou. Zíral do stropu, zatímco jsem prošla kolem naší postele, abych pověsila svoje svatební šaty na ramínko. Holé větve stromů venku se třepaly ve větru. Na tomhle stromu, který byl hned za oknem Travisovi ložnice, jsem pozorovala, jak se na něm prostřídala všechna roční období, a teď to bylo naše okno z ložnice.

„Připomeň mi, abych ji vzala do čistírny a nechala je ošetřit aviváží,“

„Ošetřit aviváží? Co to sakra znamená?“ Zeptal se mě a křenil se u toho na mě.

„No aby nezežloutly. Aby zůstaly pořád takové.“

„Na co?“

„Na věky,“ řekla jsem a otočila se zpátky čelem k posteli. „Stejně jako my.“

Travis se mi chvíli díval do očí, pozoroval mě, jak jdu směrem k němu a pochvalně se na mě usmíval.

Vrátila jsem se ke svému nudnému, ale zároveň vítanému úkolu skládání oblečení z Vegas a ručníků, které jsme použili, když jsme ze sebe smyli kouř a saze z požáru. Travis si povzdechl. „Nebojím se toho, že bych měl jít do vězení, Holu. Hned od začátku, co jsem tě potkal, jsem cítil, že … já nevím. Když si to říkám v duchu, tak to dává smysl, ale když to chci říct nahlas,…“

„Prostě to řekni.“

„Já existuju pro tebe, Abby. Tak to je. Udělal jsem snad všechno proto, abych tě neztratil. Co budu dělat, když tě už nikdy neuvidím? Ne se nebudu moct dotknout tvých vlasů? Vidět, jak tvoje oči vypadají ve slunečním světle? Cítit tvoje mokré vlasy, když spolu usínáme? Nikdy se se ničeho nebál, ale tohle mě k smrti děsí.“

„Nepůjdeš nikam,“ řekla jsem a snažila zachovat si klidný výraz. Ale to, co řekl, mě děsilo taky.

Roztřídila jsem Travisovi ponožky a začala je skládat do sebe. To je to, co jsme my s Travisem, jeden velký svázaný uzel. I když jsme od sebe, tak existujeme spolu.

„Tohle nemůžeš spravit, Abby,“ řekl. „Nebudu jim lhát. Pokud jsem udělal něco špatného, tak si zasloužím…“

„Počkej,“ řekla jsem a hodila po něm jedny z poskládaných ponožek. Chytil je ještě než ho zasáhly. „Jsem tvoje manželka. Tvoje povinnost je být se mnou, ochraňovat mě, milovat mě. To jsi mi slíbil. Vždycky jsme bojovali jen jednu bitvu za čas. Tohle se od zbytku nijak neliší.“

Přikývl a dál pozoroval strop.

Povzdechl si a vyskočil z postele. „Nemůžu se tady jenom tak válet a nic nedělat. Mám pocit, že se zblázním. Jdeme.“

„Kam?“

„Pinkerton.“

„K tomu prodejci aut? Ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou.

Travis se akorát ušklíbl. „Už je zaplacené. Jediné, co musíš udělat, je vybrat si barvu.“

Povytáhla jsem obočí. „Nedělej si ze mě srandu, Maddoxi.“

Převlíkl se do trika s dlouhým rukávem, čistých džínů a začal si zavazovat boty. „Vyrážíme,“ varoval mě.

Neuhnula jsem od svého koše s prádlem, ale Travis se ke mně přihnal, odšťouchl mě, vzal jedno z triček, které bylo v koši, a začal ho věšet na ramínko. Za méně než minutu měl všechno uklizeno. Zírala jsem na do šatny, ruce překřížené a předstírala jsem, že nevím, co si mám na sebe oblíct.

„Jenom svetr a džíny, baby. Jsi krásná a nemusíš se o to vůbec snažit.“

Začervenala jsem se a podívala se do podlahy. Travis byl můj manžel, ale pořád byl schopen způsobit, že jsem se cítila jako bychom se právě potkali. „Zavírají brzo, že?“

„Co? Ty nechceš auto? Vamos! Pohněte zadkem paní Maddoxová!“

Zahihňala jsem se, šáhla po prvních džínách a svetru, které jsem objevila, a rychle se oblíkla. Vyrazila jsem hledat Travise, našla jsem ho v obýváku, měl Shepleyho klíče od auta. Tvář se mu rozzářila, jakmile mě zahlídl. Otevřel dveře a naznačil, abych šla první.

„Děláš to jenom proto, abys mi mohl zírat na zadek, nemýlím se?“

„To máš sakra pravdu,“ řekl Travis a zavřel za námi dveře.

Drželi jsme se za ruce, scházeli schody a já se zhluboka nadechla. „Vzduch jde cítit po dešti.“

„Tak to je dobře, že jedeme autem,“ řekla a otevřel mi dveře u spolujezdce. Počkal, než se usadím, a pak přeběhl na svou stranu, aby mohl nasednout. Jakmile se usadil, chytl se volantu a zavrtěl hlavou.

„Co je,“ zeptala jsem se. „Zapomněli jsme něco?“

„Každý pět minut nebo tak nějak mi to vždycky dojde a já tomu nemůžu uvěřit.“ Neklonil se ke mně a vzal mé tváře do dlaní, a pak mě rychle políbil. Odtáhl se ode mě, nastartoval a nastavil topení. Zašklebil se, když začala hrát nějaká country stanice a rychle rádio přeladil, spokojený s tím, co hráli od Dexy’s Midnight Runners. Začal si kývat hlavou do rytmu a já se mu smála, když si začal prozpěvovat jejich text C’mon Eileen.

Zařadil zpátečku a začal couvat z parkovacího místa. Položil mi ruku na koleno a stále si zpíval a kýval hlavou do rytmu. Znal každé slovo. Bylo to vcelku dost působivé. Jednou za čas se na mě podíval a zpíval s takovým nadšením, že jsem si nemohla pomoct a začala jsem zpívat s ním. V době, kdy jsme dojeli k Pinkertonovi, jsme prakticky zpívali refrén od Dukes of Hazzard z plných plic. Neznala jsem všechna slova, ale Travis ano a zpíval je, jako by byl na stadionu plném diváků. Byla jsem ráda, že trval na tom, abychom vypadli z bytu pryč. Neuvědomila jsem si, jak moc se tam cítila uvězněná a jak moc jsem se potřebovala zasmát.

Travis zaparkoval a vystoupil z auta. Zavřela jsem za sebou dveře spolujezdce. Šel kousek přede mnou, dal si ruce za záda a počkal až propletu své prsty s těmi jeho. Jakmile jsem to udělala, obtočil si moje ruce kolem pasu a jakmile došel k Toyotě Camry, zastavil se.

Ze dveří vyšel starší pán a upravoval si kravatu a vlasy, šlo vidět, že si připravuje svoji řeč, takže si odkašlal a zeširoka se na nás usmál. Travisův úsměv byl o dost hezčí.

K mému překvapení pozdravil Travise jeho jménem. Travis mě pustil, aby sis s ním mohl potřást rukou. „Říkal jsem si, kdy se objevíš. Tohle je Abby?“ Zeptal se a potřásli jsme si rukou. „Richarde. Jsem ráda, že tě konečně poznávám.“

Podívala jsem se na Travise a ten jen pokrčil rameny. „Říkal jsem ti to. Vyber si barvu.“

Zasmála jsem se. „Ty to myslíš vážně?“

Obrátil na mě svoje ruce a pak je spustil k pasu. „Lhal jsem ti někdy?“

Pomalu jsem ho objala a cítila, jak jeho svaly povolily pod mým dotekem. Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu. Viděla jsem Richarda, jak se snaží na nás nedívat a dát tam trochu soukromí.

„Nikdy.“ Podívala jsem se na řadu Toyot Camry.

Richard začal ukazovat. „Černá, červená, stříbrná, modrá, šedá a béžová metalíza. Na skladě teď nemáme perleťovou a tmavě šedou.“

„Ale může je sehnat,“ dodal Travis.

„Samozřejmě, to není problém.“ Odpověděl Richard.

Travis mě vedl uličkou plnou aut. „Podívej se i dovnitř. Každá z nich má jiný interiér.“

Zamířila jsem si to ke stříbrnému modelu a otevřela dveře řidiče. „Co to je? Televize?“

Richard přistoupil blíže. „To je, ehm…navigační systém a rádio.“ Pokračoval ve výčtu různých doplňků a Travis mě postrčil, abych si sedla dovnitř. Interiér byl světle šedý a všechna ta tlačítka kolem obrovského displeje a na volantu mi připomínali řídící panel z NASA. Nedokázala jsem si představit, že bych je někdy zvládla všechny použít.

„Pořád nemůžu uvěřit, žes tohle pro mě udělal.“ Řekla jsem a přejížděla prsty po volantu. „Nikdy jsem neměla vlastní auto.“

Travis si dřepl vedle mě a položil si ruce na práh dveří. „Udělám pro tebe cokoli, Holu. Dám ti všechno, co sis kdy přála.“

Položila jsem mu ruku na tvář. „To už jsi udělal.“

Travis si opřel tvář o mou dlaň a pak mi do ní vtiskl rychlý polibek. Najednou nadšený jako malé dítě. „Tak co si myslíš?“

„Tohle“

„Stříbrné?“

„Stříbrné.“

Travis naklonil hlavu na stranu a stále se na mě díval, když promluvil. „Slyšel si mou ženu, Richarde. Chce tohle.“

„Tak ujednáno,“ řekl Richard. „Připravím vám ho.

Vrhla jsem se Travisovi do náruče, až jsem ho strhla na zem. Váleli jsme se po parkovišti, objímali a líbali, když nad náma začalo hřmět a z nebe na nás začaly padat kapky vody.

„Šťastná, Holu?“ zeptal se.

„Nejšťastnější,“ zašeptala jsem do jeho smějících se úst.

 

Episode Four: What's Left of Right

WLOR.jpg

Co zůstalo z toho dobrého

::TRAVIS::

 

Ruka od Abby se objetí té mé pomalu ztrácela, ale nebylo cítit, že by byla napjatá, když jsme pomalu kráčeli po mokrém chodníku, vedle nás žlutá páska, která lemovala Keaton. Samotná budova a rozbahněná země kolem ní, ohraničená patníkem, byla místem činu. Policajti – a teď i FBI – vyšetřovali smrt třiceti sedmi studentů, z nichž většina nebyla ani tak stará, aby si mohla koupit pivo. Lámal jsem si už tři dny hlavu s tím, kdy bych to měl říct tátovi. Jak se bude tvářit, až mu řeknu, že jeho nejmladší syn se podílel na nejtragičtější události v historii Východní univerzity. Co mi na to řekne? Představoval jsem si to zklamání, které uvidím v jeho očích, obavy a stres, které ho zahltí, až mě policajti odtáhnou do vězení.

Cihly nad okny, kde Adam pořádal můj poslední zápas, byly ožehlé a zamazané od černého kouře. V uších mi stále zněly výkřiky, které se tu před pár dny rozléhaly, a vzpomněl jsem si na ten teror, který mě ovládl, když jsem prolízal to sklepní bludiště a hledal Abby. Ten všepohlcující strach, který mě popadl, když jsem zjistil, že Trenton není nikde venku mezi ostatními přeživšími. Všechny ty pocity byly stále ještě živé a jen při vzpomínce na tu noc mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. A stejně, nic z toho, co jsem cítil, se nevyrovnalo tomu, co cítili rodiče, kteří se o smrtí svých dětí dozvěděli ze zpráv. I když mi Abby neustále opakovala, že to, co se stalo, nebyla má chyba, tak jsem se stále cítil za to všechno zodpovědný.

Zastavil jsem se před pietním místem, které tady vytvořili studenti. Byla zde spousta vzkazů, stužek, květin a plyšáků. Abby si mě k sobě mlčky přitáhla. Věděla, že sám sebe obviňuju. Co ale nevěděla, bylo to, že bych se šel nejraději sám udat. Jediná věc, která mi v tom bránila, byla ona.

Doprovodil jsem ji k budově, kde měla svoji první hodinu a potom, co jsem ji políbil na rozloučenou takovým způsobem, který v nikom nezanechal pochyb, že je moje manželka, jsem ji pozoroval, jak odkráčela po schodech ke dveřím a zmizela za nimi.

Shepley mě poplácal po rameni. „Rostou nám tak rychle před očima.“

Setřásl jsem jeho roku. „Vodjeď kreténe.“

Shepley se akorát zasmál. „Jedna ze sester sesterstva Sig Cap se Americy ptala, jestli jsou ty povídačky pravda.“

Pomalu jsem zvedl obočí. „Jaký povídačky?“

Shepley se na mě koukal, jako bych byl totální imbecil. „Ty povídačky, že jste se s Abby vzali.“

Povytáhl jsem si batoh a vydal se zpátky po chodníku. Bylo zataženo a v triku s dlouhým rukávem mi nebylo zrovna teplo. Shepley se se mnou snažil držet krok, sem tam musel poklusávat, aby mi stačil. Nepromluvili jsme spolu, dokud jsme nedošli k budově svobodných umění, kde jsme měli oba hodinu. Bral jsem schody po dvou a Shepley si konečně začal stěžovat.

„Pro krista pána, Trave. Kde hoří?“

Zastavil jsem se a díval se na něj se zaťatými zuby. „Jsi normální?“

Šlo vidět, že to Shepleymu došlo. „Sorry chlape. Fakt nevhodně zvolená slova. Nejdeme pozdě. Ještě pořád máme deset minut, než nám začne hodina. Proč tak spěcháš?“

„Mám toho dost k přemýšlení,“ řekl jsem a otevřel trhnutím dveře.

Chodba byla plná studentů, proud lidí, kteří přicházeli či odcházeli, volně plynuli chodbou a rozdělili se jenom ve chvíli, když museli obejít skleněnou krabici, která stála uprostřed chodby na stupínku. V ní byla bysta Geralda P. Stymie, bývalého prezidenta Východní univerzity a člena Sig Tau. Pan Stymie vedl Sig Tau v době, kdy tam byl můj táta a strejda Jack. Pamatuju si ho ještě jako malej, když navštěvoval tátu. Účastnil se našich prázdninových večírků a byl mámě na pohřbu. Zemřel čtyři roky potom, co odešel do důchodu, což bylo o šest let dříve, než jsem sem nastoupil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli by byl více zklamaný z toho, že jsem se podílel na nejtragičtější události Východní univerzity, nebo jsem za to nepřevzal zodpovědnost.

Nálada, která teď panovala, byla tak jiná oproti té před prázdninami. Předtím byli všichni nedočkaví, plní energie, smáli se nahlas. Teď byly chodby tiché a všichni byli vážní. Holky si neustále utíraly uslzené oči a kluci si drželi své přítelkyně blízko u sebe. Všichni si uvědomili svoji smrtelnost – někteří z nich poprvé v životě.

„Máš toho hodně k přemýšlení?“ Zeptal se Shepley, zatímco za mnou vklouzl do budovy. „Jako co? Myslí to, o čem nemám vědět? Nebo sis právě uvědomil, že manželství je na pořád?“ Popadl jsem Shepleyho oběma rukama za límec a přirazil ho ke zdi. Vyrazilo mu to dech. Vytřeštil oči a zvedl ruce, aby mi dal vědět, že mi nechce ublížit. „Hej!“ řekl přes zaťaté zuby. „Já jsem na tvojí straně!“

Pomalu jsem ho pustil, bylo mi jasné, že lidi kolem na nás zírají. Poplácal jsem Shepleyho po rameni na znamení omluvy a zhluboka se nadechl. „Tohle není sranda, Shepley. Nic z toho, cos řekl.“

Shepley se kolem sebe rychle rozhlídl a naklonil se ke mně, když promluvil, tak téměř šeptal. „Máš pravdu. Promiň. Snažím se zlepšit ti náladu. A hlavně na tobě nesmí být nic poznat, Travisi. Teď opravdu není čas na to, abys na sebe přitahoval pozornost.“

Podíval jsem se přes rameno na svoje spolužáky, děti, mladé a blbé stejně jako já, akorát oni neměli manželku a účty, které musí platit, a detektivy, kteří jim klepou na dveře. Jejich největšími problémy byly známky a vysvětlování rodičů, proč toho tolik utratili. Abby a já jsme měli stejné, hloupé problémy jen pár dní zpátky. Svatba mi pomohla předstírat, že ten požár se prostě nestal, ale teď, když jsem koukal do jejich tváří, tak mi to všechno došlo. Moje obavy z toho, že přijdu o Abby kvůli Parkera, se zdály roky vzdálené. Teď jsem o ni mohl přijít opravdu…a na furt.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. Uhladil jsem mu tričko, poplácal po tváři a přinutil se usmát. „Máš pravdu kámo, promiň.“

„Pojďme do učebny, vole,“ řekl Shepley, upravil si batoh a vydal se ke schodišti za rohem.

Došel jsem na konec chodby a vlezl do učebny, kývl jsem na mého profesora humanitních věd a sedl si na své místo. Pár studentů z předešlé hodiny ještě postávalo kolem jeho stolu a řešili s ním věci kolem zápočtu. Koukl jsem se na hodiny a vytáhl mobil, usmál jsem se, když se rozsvítil displej a objevila se na něm tvář Abby, která se smála do objektivu ještě v době, kdy všechno nebylo tak složité.

Hoj

Usmál jsem se a začal odpovídat. WTF. Jak je to možné, že už mi chybíš?

Abby začala odpovídat a já byl zvědavý, co odpoví. Ty mě taky.

V duchu jsem se zasmál. Abby byla záhada. Věděl jsem, že mě miluje, byla přece moje manželka, ale její krátké odpovědi a odpor k projevu jakýchkoli emocí, kromě frustrace a zlosti, vedly k tomu, že jsem musel většinou tipovat, co cítí. To jsem na ní miloval. Miloval jsem to, jak paličatá a jak byla drobná. Miloval jsem, jak jsem se kvůli ní někdy cítil jako blázen, byl si vším nejistý a vyděšený. Nebylo to zdravé, to mi bylo jasné, ale bylo mi to kurva jedno. Nikdo se nikdy neodvážil mě přinutit, abych tohle cítil – teda ne záměrně.

Právě jsem si napsala na do bloku Abby Maddoxová. Se srdíčky. Je to moc trapný?

Začal jsem se usmívat od ucha k uchu. Cítila ses u toho divně?

Ne. Musím jít. <3 tě

Profesor Halsey si stoupl před katedru a opřel se o ni. Svým způsobem vypadal jak hajzl pavouk, samé ruce a nohy a dlouhý nos, vlasy měl zčesané dozadu, aby zakryl začínající pleš.

„Jsem si jistý, že každý z vás slyšel o tragédii, která se stala minulý víkend.“

V učebně se rozhostilo nepříjemné ticho a studenti začali nervózně poposedávat. Zajel jsem hlouběji do židle a začal okusovat prupisku.

Halsey pokračoval. „Byli jsme instruování, abychom vám řekli o tom, že Východní univerzita vám všem nabízí návštěvu terapeuta tady v kampusu zdarma. Na základě počtu objetí mi je jasné, že minimálně jeden člověk v této učebně znal někoho, kdo byl zraněný, přeživší anebo někoho, kdo zemřel ve sklepě v Keatonu. Pro každého to může být děsivý, zdrcující zážitek, ať už jste si s nimi byli blízcí anebo ne, takže prosím vás…neignorujte žádný z těch pocitů, které máte. Pokud se s tím nezvládnete vypořádat sami, tak jsme tady, abychom vám s tím pomohli.“ Na chvíli se odmlčel, abychom měli čas vstřebat to, co řekl, a pak pokračoval v hodině. Několik holek začalo posmrkávat, ale jinak hodina probíhala jako vždy – seděli jsme, doptávali na to, co nám nebylo jasné, a dělali si poznámky.

V momentě, kdy nás vypustil do světa, jsem vyběhl ze dveří, dolů chodbou ze dveří. Běžel jsem celou cestu, až k budově, kde jsem předtím nechal Abby. Zrovna vycházela ven, když jsem tam dorazil. Vpadl jsem jí do náručí a ona mě objala kolem pasu. Odvedla mě za roh budovy.

„Co se stalo?“ Zeptala se tichým a klidným hlasem.

Popadal jsem dech a zavrtěl hlavou, protože jsem nebyl schopen ještě mluvit.

„Travisi, podívej se na mě,“ řekla, vzala mě za bradu a pomalu mě přinutila, abych se na ni podíval. „Mluv se mnou.“

„Jsou všichni mrtví. Chodí kolem nás tolik lidí, kteří přišli o své kamarády, spolubydlící, rodinu.“ Ukázal jsem na sebe. „A já jsem to udělal.“

„Ne. Neudělal.“ Podívala se mi přes rameno a pak zpátky na mě. „Potřebuješ se dát dohromady, Maddoxi. Pokud tě lidi uvidí v tomhle stavu, budou si myslet, žes tam byl a řeknou to policajtům?“

„Možná by jim to měli říct. Možná bych se měl jít udat sám,“ řekl jsem. Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat. Ať už jsem se snažil nadechnout čerstvého v, nikdy jsem neměl pocit, že mám v plicích dost kyslíku.

„O čem to sakra mluvíš?“ Zeptala se. Tohle bylo poprvé, kdy jsem ji viděl, že má problém udržet si svůj výraz ve tváři „všechno je v pořádku a budeme žít šťastně až na věky“. „Travisi, teď mě poslouchej,“ řekla a chytila mě za triko. „Opovaž se mě opustit.“

„Ty si myslíš, že chci?“ Vyhrkl jsem na ni.

„Ano, umřeli. Ano je to hrozné. Ale neodvažuj se mě opustit. Chci být ta, které dáš přednost před vším ostatním – před svojí vinou, morálkou, i před čímkoli dalším, co si myslíš, že je správné. Pokud to ze mě dělá sobce anebo špatného člověka, tak s tím dokážu žít. Ale nikdo z nich nebude chápat, že jsi nechtěl, aby se cokoli z toho stalo. Bude jim jedno, že jsi to nebyl ty, kdo vybral tu budovu, nebo rozsvítil tu lucerny. Zatknou tě, Trave. Zatknou tě, spoutají a …odvedou mi tě a…“

Přitáhl jsem si ji do náruče a držel ji, aby se přestala klepat. „Baby,“ řekl jsem překvapeně. Nikdy jsem ji neviděl tak rozhozenou.

Odstrčila mě, ale pořád se mě držela za triko. „Neudělej žádnou hloupost, Travisi. Neopovaž se.“ Byla ze mě nešťastná. Sevřela volnou ruku v pěst a bouchla mě s ní do hrudi – jen tak silně, abych pochopil, že to opravdu myslí vážně. Zamžily se jí oči. „Jsi jediná rodina, kterou mám.“

„Okay,“ řekl jsem. Znovu jsem si ji přitáhl do náruče a začal se houpat pomalu do rytmu. Snažil jsem se ji uklidnit, jak nejlépe jsem uměl. Políbil jsem ji na čelo a v duchu se proklínal. Věděl jsem, že ji nemůžu opustit, i když by to bylo, abych udělal správnou věc. Jen jsem chtěl, aby mi řekla, že to nemám dělat. Ale vybalit na ni něco, co jsem věděl, že stejně neudělám, byl fakt nápad hodný kreténa. „Máš pravdu. Nechtěl…Nechci, aby mě zatkli. Hádám, že jsem jenom od tebe potřeboval slyšet, že ty to taky nechceš.“

„Ty chceš, abych ti to vymluvila? Aby sis pak mohl říct, že jsem to byla já?“ Zeptala se mě a šlo vidět, že se zase začíná zlobit.

„Ne, baby. Proboha.“

Zvedla bradu. „Protože to je v pohodě. Klidně na sebe tuhle vinu vezmu. Cokoli, co bude potřeba, Travisi. Cokoli, co budu muset udělat, udělám.“

Polkl jsem svoje emoce a zaťal zuby. „Abby…“

Opřela si čelo o moji hruď, zhluboka se nadechla a přikývla. Chvilku ji trvalo, než se dala zase dokupy. Dívala se do země a rozhodovala se, jestli mi bude věřit, že nezničím její plány. Osušila si oči, otočila se na podpatku a vydala se na další hodinu. Smrad z kouře stále visel ve vzduchu, když ode mě odcházela a nechala za sebou mě a zbytky mého svědomí.

 

Episode Five: Truth

EB Epi six.jpg

Pravda

::TRAVIS::

 

Kráčel jsem k mému bytu a při každém kroku mi na mokrých schodech zavrzaly podrážky. Při přebíhání mezi hodinami jsem střídavě moknul a zase schnul. Byl jsem za ten déšť rád, protože zakryl mokrý místa, který zůstaly kolem Keatonu po tom, co hasiči dodělali svoji práci. Díky dešti zbytek kampusu splynul s tím, co bylo kolem míst požáru.

Moje klíče zacinkaly, když jsem je vytahoval z kapsy, abych mohl odemknout. Když jsem došel ke dveřím, slyšel jsem z druhé strany klapání drápků o podlahu. Usmál jsem se a sklonil se hned, jak jsem otevřel dveře, abych se přivítal s Totem.

Vrhnul se po mě, začala mě hned olizovat a jeho srst mě lechtala ve tváři. Byl tak velký oproti tomu, když jsem ho pořídil, ale i tak kolem mě lítal, kňučel a poskakoval, jako by to byl jeho první den v tomhle bytě. Nechtěl se uklidnit, takže jsem ho popadl do náruče a držel ho, zatímco mě vesele koupal ve svých slinách. Radši jsem nadzvedl trochu hlavu, abych neskončil s psím jazykem v puse.

Odjeli jsme na letiště ve spěchu, takže Brazil musel použít náhradní klíč, aby ho vyzvednul. I když si ho k sobě vzal rád, tak Abby nebyla moc nadšená, když jsme si Tota znovu vyzvedli. Okoupala ho hned, když jsme dorazili domů, protože smrděl jako cigaretový kouř a špinavé ponožky. Hned co ho osušila a dohnala všechen ztracený čas, kdy se s ním nemohla mazlit, tak se Toto stulil do svého pelechu u nás v ložnici a prospal zbytek noci.

Vzal jsem svůj telefon a napsal Brazilovi, přesně jak jsem slíbil Abby.

Chlape. Cenim si toho, ze si vyzvedl mojeho psa, ale pokud ses o neho nechtel starat, taks to mohl rict rovnou.

Brazil odepsal během pár minut: Co tim myslis?

Pachl fakt neskutecne. Kourili jste, když byl s vama? To nedelam ani ja! A hned jak dorazil s nama domu, tak upadl na cely den prakticky do komatu.

Sorry, chlape. Meli jsme tady party. Moje holka me odtahla ven, aby se se mnou mohla hadat kvuli nejake blbosti. Kdyz jsem se vratil zpatky, tak ho Derek vypustil z mojeho pokoje a snazil se mu vnutit pivo. Za to jsem Dereka vykopl. Ale prisaham, ze pes byl v poradku.

Pripomen mi priste, ze te uz nemam o nic prosit.

Uz se to nestane, Travisi. Sorry.

Postavil jsem Tota na podlahu a poslouchal, jak jeho drápky klikají o linoleum v kuchyni, zatímco jsem mu otvíral jeho oblíbenou psí konzervu. Nakrčil jsem nad tím smradem nos. Celou dobu jsem se podivoval nad tím, jak jakákoli bytost může jíst něco tak odporného. Vlastně proč ne, vždyť to byl Toto, který si rád očuchával a olizoval svůj zadek.

Vylil jsem obsah konzervy do oranžové, keramické misky a přilil jsem ještě trochu vody. Abby mu tu misku pořídila někde na netu, protože na ní bylo Totovo jméno. Vzal jsem zpátky do ruky telefon a začal hledat v kontaktech jméno Brandon Kyle. Přemýšlel jsem, jestli mám zavolat. Dostal jsem tohle číslo od jednoho z mých bratrů ve spolku. Brandon byl majitel Iron E, což bylo jedno ze tří největších fitek v Eakins, které nepatřilo ke kampusu. Brandon vlastnil dvě z těch tří fitek a zrovna Iron E byla jeho chlouba. Bylo to nedávno otevřené fitko ve východní části města, které nabízelo členství jak mužům, tak i ženám. Chodíval jsem tam posilovat a často s Brandonem mluvil. Vždycky se ke mně choval slušně, ale nikdy jsem ho nebral, protože měl těhotnou manželku, kterou neustále podváděl.

Vytočil jsem jeho číslo a dal si mobil k uchu. Několikrát to zazvonilo, a pak jsem uslyšel bouchání, vrzání a přerušovaný křik, což znamenalo, že je Brandon stále v práci.

„Brandon Kyle,“ ozvalo se z telefonu. Nabubřelý idiot. Nemohl jsem vystát lidi, kteří místo pozdravu, řekli svoje jméno.

„Ahoj, Travis Maddox. Párkrát jsme se potkali v Iron E. Slyšel jsem, že hledáte trenéra na částečný úvazek.“

„Jsem rád, že voláš! Slyšel jsem, že by ses mohl ozvat. Chlape…byl bych rád, kdyby ses přidal k nám do týmu. Už jsem tě tu párkrát viděl. Víš, jak to tady chodí. A těch ženských, který by sem kvůli tobě začaly chodit! Přijď si vyzvednout přihlášku a já tě tady provedu. Probereme detaily a domluvíme se na tom, co dál.“

„No…“ to nebyla odpověď, kterou jsem od něj čekal. „Kdy chceš, abych přišel? Dneska jsem už ve škole skončil, ale musím vyzvednout manželku a …“

„Manželku?“ Zasmál se Brandon do telefonu. „Od kdy jsi ženatý?“

„Od minulého víkendu.“

„Ou!“ Řekl tlumeným hlasem. Nejspíš si držel před pusou pěst, tak jak to dělávala, když si dělal srandu z lidí. „Sakra. Zbouchnuls jí?“

„Cos to řekl?“ Zeptal jsem se a cítil, jak se mnou začíná lomcovat vztek. Zrovna když jsem byl v půlce otáčky, mi došlo, že jsem začal přecházet po místnosti, volnou ruku zaťatou v pěst.

„Nic…nic. Jen si z tebe dělám srandu! Dojdi. Potkáme se tady.“

„Kdykoli?“ Zeptal jsem se.

„Tenhle týden je tady mrtvo. Všichni tlouštíci už svoje novoroční předsevzetí vzdali. Mám otevřeno až do čtvrtka.“

Poděkoval jsem mu přes zaťaté zuby a zavěsil jsem. Tak pro toho kokota bych nepracoval ani za nic. Tomu bych musel ubalit při první příležitosti.

Toto dojedl, takže jsem ho oblíkl do jeho zeleného svetru, který mu Abby koupila. Po lehčím souboji, kdy se mi Toto snažil olizovat ruce, zatímco jsem se mu snažil připnout vodítko, jsme vyrazili ven. Chtěl jsem se vydat na naši trasu, když hned za mým Harleyem zaparkovalo stříbrné Porsche. Začalo se stahovat okýnko, za kterým se objevil Parker a jeho samolibý úsměv.

„Maddoxi! Slyšel jsem, že máš průser, který řeší místní policajti a nejen oni.

„Polib mi, Hayesi.“

Parkerův úsměv zmizel, když se mě zeptal na další otázku. „Taky jsem slyšel…ty a Abby?

„Odkopla tě kvůli mně? Dvakrát?“

Parker se zamračil. „Je to pravda nebo ne?“

„Jasně, že je to pravda. Fakt sis nemyslel, že u ní máš šanci, že ne?“

„Nezasloužíš si ji, Maddoxi. To musíš vědět.“

„Možná ne, ale Abby si myslí, že jo. A to je jediný názor, na kterým mi záleží…takže pro mě za mě můžeš zmizet a už se nikdy nevrátit Parkere, protože nikoho tvůj názor nezajímá. Byls pro ni akorát rozptýlení. Taková reklamní pauza. Nikdy by s tebou neskončila. A je fakt ubohé, že ses o to vůbec pokoušel.“

„Nesnažil jsem se tak moc. Kdyby jo, tak bys nebyl ženatý.“

Sklonil jsem hlavu a zíral na něj. „Vylez z toho svýho auta pro slečinky a řekni mi to z očí do očí.“

Parker hlasitě polknul a potom povytáhl okýnko zpátky tak do poloviny. „Auto pro slečinky? Co ten tvůj pes pro slečinky?! Pěknej svetr!“

„Prosím tě, i to hovno, který ten pes vysere, je větší než ty.“

„Ona tě opustí Travisi. Abby si uvědomí, co udělala. Manželství se jí okouká a opustí tě. A fakt si přeju, abych byl u toho, až ti ten arogantní úsměv, který teď právě máš, zmizí z ksichtu.“

Udělal jsem krok směrem k autu, svaly jsem měl zaťaté, jak bych byl připravený na další souboj v Kruhu. Věděl jsem, že kdybych začal, už bych nebyl schopný přestat. Ale v tu chvíli to, že bych Parkera zabil, byla jediná věc, která by způsobila, že bych se zase cítil dobře. „Vylez z toho auta. Hned!“

Parker zavřel okno, aby se za ním schoval, a radši odjel.

Stál jsem tam se zaťatými pěstmi a třásl jsem se vzteky. Ucítil jsem, jak Toto očuchává moje džíny a podíval se na něj dolů. Koukal jsem do jeho očí plných očekávání a čekal, až zmizí všechen adrenalin, který se mi v těle nahromadil. Byla mu zima hned, jak jsme vyšli ven, takže teď už se klepal jako ratlík a já na tom nebyl líp. Očuchal hromádku, kterou udělal, a pak ji pořádně zahrabal. Choval se, jak by mu to tady patřilo.

Usmál jsem se na něho. „Taky bys mu nakopal zadek, co?“ Vzal jsem ho do náručí a odnesl dovnitř. Hned jak jsem ho položil na zem, tak se vydal do ložnice, nejspíš si dát svého odpoledního šlofíka.

Vzal jsem peněženku, mobil a klíče a vydal se znovu z bytu. Sedl jsem za volant naší toyoty. Držel jsem se volantu, až mi zbělely klouby. Abbyna poslední hodina končila až za více jak hodinu a já potřeboval někomu říct, co se stalo s Brandonem a Parkerem. Něco bílého upoutalo moji pozornost. Podíval jsem se dolů mezi sedadla a vylovil obálku, ve které byl mámin dopis pro moji budoucí ženu… pro Abby. Opatrně jsem ji položil na sedadlo spolucestujícího a rozjel se za tátou.

Cestou jsem si představoval, že bych mu řekl pravdu o tom požáru. Nebyl jsem si jistý, jestli by po mě chtěl, abych se šel udat. Ale na tom nezáleželo. Nemohl jsem. Slíbil jsem to Abby. Kdybych to řekl tátovi, tak jen proto, abych ulevil svému svědomí. Ale pak by v tom byl se mnou. Musel by se rozhodnout, jestli mě půjde udat nebo ne. To jsem mu nemohl udělat.

Znovu jsem svíral volant, jak by na tom závisel můj život a mířil k domu, ve kterém jsem vyrůstal. Do domu, kde jsem poprvé zápasil. Tam, kde mě Thomas držel od ostatních dál, abych se už nepral. Věděl, že bych neustoupil a dostal od bráchů na budku. Do domu, kde byl Trenton schopný zmlátit a rozmlátit všechno, co stálo v cestě mezi ním a mnou…dokonce i dvojčata. Usmíval jsem se, když jsem odbočoval na příjezdovou cestu. Bylo slyšet akorát štěrk, který se odrážel od kol.

Táta otevřel dveře, objal si ruce kolem pasu a usmíval se na mě celou dobu, než jsem k němu došel. Bylo vidět, že je rád, že mě vidí. „Koho nám to čerti nesou? Myslel jsem, že tě nějakou dobu neuvidím.“

„Bydlím tak pět kiláků od tebe,“ odpověděl jsem, zatímco jsem stoupal k němu na verandu. Poklepal mě po rameni a já si ho přitáhl, abych ho mohl obejmout.

„S tvojí mámou jsme tři týdny nevylezli z baráku, když jsme se vzali.“

„Tati,“ řekl jsem varovně a vydal se dovnitř. Musel jsem se při té představě oklepat.

Táta se akorát smál, když za náma zavíral dveře. „To počasí je teď pěkně na hovno,“ zabručel. Vykoukl ještě ven, zavrtěl hlavou a vydal se ke svému křeslu. Sedl si na kraj a opřel si lokty o kolena. „Co to držíš v ruce?“ Zeptal se a ukázal na obálku, kterou jsem držel.

Byl jsem překvapený, jak moc jsem byl nervózní. Táta nemluvil o mámě moc často. Ne že by o ní nechtěl mluvit, ale bylo mu vidět na očích, jak moc mu chybí. Úplně stejně jako by mi chyběla Abby, kdybych ji ztratil.

„Dopis.“

„Ten, no…co ti máma nechala?“

Přikývl jsem. „Dal jsem ho Abby, předtím než jsme se vzali.“

„Doufal jsem, že si vzpomeneš.“

„Neboj.“

„To je dobře.“ Řekl a odkašlal si. „To je dobře.“

„Chceš si ho přečíst?“

Zavrtěl hlavou. „Nebyl určený mě.“

Vytáhl jsem ten tenký list papíru a přeletěl ho očima. Poznal jsem mámin křehký rukopis. „Já vím. Je to, jako by tu znovu byla. Když to čteš, tak máš pocit, že je tady. Přesně jak si ji pamatuju.“

Táta nad tím chvíli přemýšlel, přikývl a naznačil, abych mu ten dopis podal. „Dobrá tedy. Dej ho sem.“

Vyskočil jsem ze svého místa a podal ho tátovi, pak jsem se zase vrátil na své místo na gauči.

Táta párkrát zamrkal, aby byl schopen dopis přečíst. Když uviděl její slova na papíře, tak se mu začal chvět spodní ret. Opřel si hlavu o ruce a snažil se na sobě nedat nic znát. Ale stejně musel několikrát zamrkat, aby rozehnal slzy, a bylo vidět, že se mu to moc nedaří. Na tváři se mu objevil úsměv, pak zavrtěl hlavou a dokonce se jednou nahlas zasmál. Když dočetl, musel si volnou rukou osušit oči. Asi tak po minutě si zase odkašlal a podíval se na mě.

„Už to bylo hodně dlouho, co jsem naposledy slyšel její hlas. Díky synu.“

Přikývl jsem. „Taky mi chybí. Každý den.“

Znovu se zasmál a musel si utřít další slzy, které mu padaly z očí. „Já taky…každou sekundu každičkého dne. Chybí mi už skoro sedmnáct let. A to jak se díváš na Abby,…“ povzdechl si, „…na tvoji mámu jsem se koukal úplně stejně. Můj bože, jak já jsem ji miloval. Nikdy jsem nic takového necítil. Ne před ní a rozhodně ne potom.“

Zamračil jsem se. „Myslí, že ji ztratím, tati?“

„Abby?“

Přikývl jsem.

Táta se dotkl prsty svých úst a podíval se do země. Nemohl jsem ani dýchat, když jsem čekal na to, co mi řekne. Konečně se zase narovnal a podíval se mi přímo do očí.

„Travisi…nerad ti to říkám…ale tvoje manželka? Tak ta je mnohem silnější, než jsi ty. To ji dříve opustíš ty než ona tebe.“

To, co řekl, mi vyrazilo dech. Zakryl jsem si tvář a cítil obrovskou úlevu. Táta se nikdy nemýlil, věřil jsem mu bezmezně. Podíval jsem se na něj a věděl, že mi říká pravdu. A protože jsem miloval svoji ženu, tak já jsem mu pravdu říct nemohl.

 

Episode Six: Real Life Starts Now

eb-RLSN-mcguire.fr.jpg

A teď začíná ten opravdový život

::Abby::

 

Na nástěnce, která byla umístěná hned u východu z Reigeru, byla oblepená nejrůznějšími inzeráty s nápisy typu: „Na prodej“, „Hledám“ nebo „Potřebuju pomoct s…“. Každý z těch inzerátů měl dole telefonní čísla, která jste si mohli odtrhnout. Úplně nahoře v rohu byl inzerát, který byl vytištěný na hlavičkovém papíře univerzity, a byl na něm uveden seznam předmětů, pro které hledají lidi na doučování. Jedním z předmětů byla i matika, takže jsem si odtrhla lístek s číslem a nacpala ho do kapsy. Nebyli jsme ještě ani v půlce druhého semestru a můj batoh byl nacpaný knihami a různými dalšími potřebami. Můj batoh vážil snad tunu a neustále se mi popruhy zařezávaly do ramenou.

Vydala jsem se k východu a u toho lehce nadskakovala, abych aspoň na chvíli ulevila ramenům a zádům. Venku mě udeřil do tváře první jarní vzduch. Hemžilo se to tady kabáty všech možných barev a dohromady tvořily skládanku, která rozjasnila tu zatím zimní přírodu. Vzhlédla jsem k obloze, jemně mžilo, takže jsem hned měla mokrý obličej. Ono tady buď pršelo anebo lilo jako z konve. Aspoň že se začala zvedat ranní mlha.

„Hej!“ Zakřičela na mě America. Spěchala ke mně, cestou mi zamávala a usmívala se tím zářivým úsměvem. Zastavila se až přede mnou, rychle dýchala a držela se popruhů svého batohu. „Holky ze sesterstva doslova šílí. Miluju to drama.“

„O čem to mluvíš?“

„O Travisovi…a o tobě. Všichni o vás mluví.“

Začala jsem se červenat. „Paráda.“ Vydala jsem se znovu dál po chodníku s Americou v patách.

„Skoro nikdo tomu nevěří.“

Zastavila jsem se na místě. „Nevěří čemu? Že jsme manželé? Nebo že si vzal zrovna mě?“

Pokrčila rameny. „Ani jednomu.“ Když jí došlo, že jsem uražená, tak dodala. „Ale no tak. Podívej se na sebe. Vzal si tě, protože jsi to ty.“

Podívala jsem se dolů na sebe, na svoji ničím zvláštní flanelovou košili, olivově zelenou bundu, upnuté džíny a vysoké, hnědé boty. Moje vlasy byly navlhlé a zplihlé. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, jestli jsem se dneska vůbec namalovala. Podívala jsem se kolem sebe a všimla si, že lidi zpomalují a dívají se po mě.

Někdo v dálce zapískal a já se otočila. Uviděla jsem Travise, jak kráčí ke mně. Lidi mu raději uhýbali a vypadalo to, jako by se před ním rozestupovalo moře. Kráčel si středem chodníku, ruce v kapsách jeho džínů, na hlavě šedou čepici a přes košili měl oblečené tričko skupiny Ramones. Jeho černé kožené boty akorát přidávaly k jeho jen-si-zkus-se-mnou-něco-začít vzhledu. Ani snubní prsten holkám nezbránil, aby ho okukovaly. Travis byl krásný, ať už chtěl nebo ne čišelo z něj charisma a sex-appeal. Pousmál se na mě a pozvedl jedno obočí a já musela polknout, aby zastavila motýly, co se mi rozletěly po břiše.

Začal se smát, když viděl můj výraz v obličeji. „Co se ti honí v hlavě?“

Zavrtěla jsem hlavou a vrhla se mu kolem krku.

„Holu, co se děje? Je všechno v pořádku? Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem tiše a opřela svou tvář o jeho. Uklidnilo mě, když jsem ucítila na své tváři jeho vousy a nadechla se jeho kolínské. „Já jen…,“ pustila jsem se ho a pokrčila rameny. „Miluju tě.“

Chvíli se na mě akorát díval a pak se začal usmívat od ucha k uchu. „Tahle věta se mi nikdy neomrzí.“ Vzal mě za ruku a vedl mě zpátky k autu.

Lidi na nás buď neskrytě zírali, nebo předstírali nezájem a začali zírat, až co jsme kolem nich prošli. Cítila jsem jejich pohledy, slyšela jsem, jak si šeptají o svatbě, o požáru. Jen to, že jsme po našem tolik probíraném rozhodu, znovu kráčeli kampusem ruku v ruce, zajistilo, že jsme byly v centru zájmu celé Východní univerzity.

Travis si zkrátil cestu přes trávu a jeho body vrzaly při každém kroku. Já jsem se snažila přeskakovat každou kaluž a byla jsem ráda, když mě můj manžel beze slov konečně vzal do náruče a nesl mě, abych si nenamočila boty. Propletla jsem si prsty za jeho krkem a nemohla jsem se přestat usmívat, protože Travis nebyl schopný toho samého.

„Co způsobilo, že jsi tak veselý?“ Zeptala jsem se.

„Ty.“

„Ne. Je v tom něco jiného. Co jsi dneska dělal? Máš nějaké dobré zprávy?“

Postavil mě na zem vedle našeho auta a šáhl do kapsy pro klíče. Když je našel, dal mi je do ruky. „Dneska je řada na tobě.“

„Na mě? Ne,“ řekla jsem a vrtěla hlavou.

Zachechtal se. „Holubičko. Jednou se to budeš muset naučit.“

„Umím řídit. Jen neřídím ráda.“

„Co když budu někdy v práci a ty se budeš muset někam dostat?“ Otevřel dveře u řidiče a naznačil mi, ať nastoupím.

Zase jsem ty dveře zavřela. „Pak budu řídit. Ale teď nepracuješ, jsi…hej. Našel sis práci?“

„Ještě ne. Volal jsem jednomu chlápkovi, ale nemyslím si, že by to klapalo.“

Mžení se změnilo v déšť, který s každou kapkou sílil.

„Proč ne?“ Zeptala jsem se.

Travis mi znovu otevřel dveře. „Vlez dovnitř, Holu, leje jako z konve.“ Zvedla jsem obočí a dál čekala na odpověď. „Hledají lidi do Iron E.“

„Máš to tam rád, nebo ne?“ Zeptala jsem se.

„Baby, vlez do toho zatracenýho auta. Jsi celá zmáčená.“

Začala jsem obcházet auto, ale chytil mě za ruku a zastavil mě.

„Nebudu řídit v dešti, Trave. No tak! Budu řídit zítra.“

Zamračil se. „Tak dobře.“ Sedl si za volat, a zatímco jsem obíhala auto na druhou stranu, natáhl se a otevřel mi dveře.

Když jsem byla uvnitř, tak jsem hned pustila topení na maximum. Travis vzal moje ruce do svých a dýchal mi do dlaní, aby mi je zahřál. Mokré vlasy mi padaly do obličeje a kapala z nich voda. Travis nevypadal šťastně, mezi obočím se mu udělaly dvě vrásky, jak se mračil.

„Co je špatného na Iron E?“

„Na tom fitku nic, ale nemám rád majitele.“

„Toho Brandona?“

„Jo,“ procedil přes zuby. „Jeho manželka je těhotná…za chvíli bude rodit. A on spí s recepční, s dvěma trenárkama, klientkama…“

„A?“

A? Je to pěknej sráč, Holu. Nechci pro něho pracovat. Neustále se tím chlubí. Vrazil bych mu jednu tak během první hodiny mojí směny.“

„A máš ještě nějaké jiné nápady? Protože musíme platit nájem, baby.“

Travis si povzdychl a podíval se ven z okna. „Ne. Ale vypadalo to, že jediné, co musím udělat, je ukázat se a zažádat o to místo.“

„Tak na co čekáš?“ Zeptala jsem se a zasmála se.

Travis se otočil zpátky na mě s vážným výrazem ve tváři. „Právě jsem ti to řekl, Holu.“

Pokrčila jsem rameny. „Nebudeš tam dělat pořád. Jen než si najdeš něco jiného, ne?“

„Jsou tam holky. Spousta a spousta holek z vejšky, znuděný paničky a …“

„Chceš tím říct, že ti nemůžu věřit?“

„Ježiš ne. Ale je to něco, co nechci řešit. I Brandon to řekl…připadal bych si jak prostitutka. A on není můj pasák.“

Začala jsem se smát nahlas.

„To není vtipný,“ zamumlal Travis. „Raději se budu prát, než abych se musel potýkat s těma paničkama, který se zjevují ve fitku.“

Dotkla jsem se jeho tváře. „Věřím ti. Zvládneš to. Jsou to lehce vydělané peníze.“ Šáhla jsem do kapsy a vytáhla navlhlý kus papíru. „Myslím, že jsem taky něco našla. Hledají někoho na doučování matiky.“

Travis nevypadal, že by z toho měl radost. „Kdybych zůstal a zápasil pro Bennyho, tak bychom--“

„Nebyli spolu.“

Travis se podíval dolů a na tváři se mu zračil poražený výraz. „Chtěl jsem pro tebe víc, Abby.“

„Nechci o to přijít, Trave. Já chci bydlet v malém bytě, sbírat slevové kupony, nakupovat jídlo v akci anebo jíst čínské polívky, dokud nedojde zase další výplata. Chci, abychom měli společný účet. Chci si každý týden sednout a mluvit o tom, kolik můžeme dovolit za týden utratit. Chci jít do obchodu, prohlídnout si svetr, zkusit si ho a zase ho vrátit, protože na něj nemám. Protože to, že tě můžu držet za ruku, je daleko cennější než pytel plný svetrů. Chci se cítit nadšeně, kdykoli spolu půjdeme jednou za dva měsíce do kina, protože to bude něčím výjimečný, a nebude to něco, co pro nás bude normální. Chci si postavit ten náš vzdušný zámek cihlu po cihle…jen ty a já. Žádné zkratky.“

Na tváři se mu zase objevil lehký úsměv a opřel si hlavu o mou dlaň. „Opravdu?“

„Opravdu.“

„Když mluvíme o tom, že jsme na mizině…dneska je pivo v akci v Červených dveřích. Pokud budeme oba po večerech pracovat, co takhle si dneska zajít pořádně zapařit?“

Zakřenila jsem se na něj. „Jsem pro.“ Napsala jsem Shepleymu a Americe a hned od nich dostala odpověď. Nemohla jsem se dočkat. „Shep a Mera jsou pro. Potkáme se tam o půl deváté.“

Travis vycouval z místa a vyrazil z parkoviště. Pustil rádio a zpíval mi celou cestu domů.

 

 


Episode Seven: The New Normal

eb-newnormal-mcguire-fr.jpg

Nové normální

::ABBY::

 

Vstoupit do Červených dveří bylo jako cesta strojem času. Podrážky se mi lepily k podlaze, Travis mě držel za ruku a snažil se nás dostat na druhou stranu místnosti. Cítila jsem se, jako bychom se vrátili zpět do doby předtím – předtím než ho začali vyšetřovat, před svatbou…před požárem. Holky byly oblečené v lesklých overalech s krátkými nohavicemi nebo v mikro minisukních. Otáčely si vlasy kolem prstů, zatímco se bavily s těmi hlupáčky, kteří jim kupovali drinky.

U Červených dveří to bylo jako na trhu, každý se tady dobrovolně předváděl a snažil se někoho sbalit. Pro páry to pak byla možnost ukázat, že spolu chodí, tedy že jsou z trhu pryč, ať už se jednalo o nové dvojice, nebo o ty, které spolu začaly chodit znovu. Bylo tady pár patronů, kteří si sem chodili zatančit, popít nebo zahrát kulečník. Ale jsme lidi a ti potřebují jiné lidi. No a u Červených dveří byly podmínky tak akorát – akorát dost lidí, akorát dost přítmí a akorát dost hluk – aby tady byli lidé viděni a mohli obhlížet ostatní bez toho, aniž by je někdo soudil.

Repráky vibrovaly v rytmu hudby a za chvíli už i vaše srdce bylo v jejím rytmu. Přiložila jsem si svoji volnou ruku na hruď a snažila se zmírnit rytmus, který mi vibroval hrudníkem. Podívala jsem se kolem. Ústy lidí se hýbaly, ale jediný zvuk, který jsem slyšela, byla hudba. Což bylo stejně jedno, protože všichni zpívali song, který zrovna hrál.

Když jsme došli k baru, Travis mávl na Camille, která vyhodila pár kluků sedících přímo před ní a mávla na nás. Usmívala se na nás od ucha k uchu, když jsme si k ní sedli, a utřela bar před námi. „Říkala jsem si, jestli se tady ještě někdy objevíte.“

„Proč by ne?“ Zeptala jsem se a dívala se, jak otevřela dvě piva a postavila je před nás.

Camille překřížila ruce na hrudi. „Nemám tucha. Jste teď manželé. Říkala jsem si, že by vás to mohlo nějak zázračně změnit.“

„Stále rádi pijem a potkáváme se s kámoši,“ řekl Travis a přiťukl si se mnou. Dal mi pusu na koutek mých úst, pak si lokl piva a začala se rozhlížet po místnosti. „Kde je Trent?“

Camille se podívala na hodinky a houkla na nás přes rameno, zatímco odcházela obsloužit další zákazníky. „Už by měl být na cestě sem.“

Pozorovala jsem Camille, jak obsluhovala lidi u baru. Poslechla si dvě až tři objednávky, udělala je, zkasírovala peníze a posunula se řadou u baru dále. Bylo tady narváno, lidi kolem baru čekali ve frontě, aby si objednali pití. Kdybychom neznali Camille, tak bychom tu stáli věčnost, než bychom si sedli a dostali něco na pití. A nebylo narváno jenom kolem baru, u stolů a kulečníků bylo lidu úplně stejně.

Mých ramenou se dotkly dvě studené ruce, a když jsem se otočila, tak mě America vtáhla do objetí. Z uší jí visely obrovské náušnice, vlasy měla vyčesané do umně rozcuchaného culíku a měla na sobě upnuté triko, které jí nechávalo jedno rameno holé. Měla prostě nedbalou eleganci dokonale zmáknutou.

Camille se k nám vrátila. „Chcete si sednout ke stolu? Můžu říct Raegan, aby pro vás jeden vyklidila.“ Mrkla na nás a dodala. „Miluje, když se může chovat jako mrcha.“

„Ne, v pohodě,“ řekl Shepley a pozdravil se svým bratrancem.

America na nic nečekala a vytáhla mě na parket. Pokukovala jsem po Travisovi, který pro změnu koukal po mně a úplně ignoroval ty čtyři krasotinky, které se s ním snažily flirtovat.

Když jsme se vrátila zpátky a sedla si, Travis začala přejíždět svými prsty po mé upocené ruce a vypadal, že si to užívá. Naklonil se ke mně, aby mi dal pusu na rameno a při každé puse ho i lehce olízl.

Postavila jsem se a naklonila se k němu. „Nezůstaneme tady dlouho, pokud budeš v tomhle pokračovat.“

Travis se na mě usmál tím svým rošťáckým úsměvem. „Slibuješ?“

Políbila jsem ho na čelo. Travis mě objal a položil mi ruce na zadek. Začala jsem zase pozorovat lidi, pobavený tím, jaké hry hráli, jak se navzájem sledovali a hodnotili, flirtovali, manipulovali….prostě to všechno, co jsme ještě dělali i my než jsme se vzali.

Travis mě poplácal po zadku a vstal. „Jdu si odskočit. Potřebuješ něco?“

Pozvedla jsem obočí. „Z pánských záchodků? Ne.“

Travis se zasmál a položil svoji prázdnou lahev od piva na bar. „Mohla bys mi objednat ještě jedno?“

„Určitě,“ řekla jsem a rychle ho políbila, když se ke mně sklonil.

Shepley podal Americe jeho pivo.

Ta zavrtěla hlavou. „Nechápu, proč se říká, že jenom holky chodí na záchod ve skupinách. Chlapi dělají to stejné.“

Shepley pokrčil rameny. „Jen se chci ujistit, že se s nikým nepopere.“

„Nepotřebuje chůvu,“ řekla America.

Shepley se na Americu podíval, jestli to myslí vážně. „Já si myslím, že potřebuje.“

Kluci zmizeli v davu a America se otočila ke mně. „Takže,“ řekla a hrála si se svými vlasy. „Cítíš se teď tady nějak jinak?“

„Proč se mě na to všichni ptají?“ Řekla jsem. „Vdala jsem se, nepodstoupila jsem lobotomii.“

America se zasmála a napila se ze svého koktejlu. Pak akorát zamrkala, když si všimla nějakých dvou mladíků, kteří se k nám blížili. „A do háje.“

„Co?“ Zeptala jsem se.

„Nejsou pryč ani pět sekund a už se musíme někoho zbavovat,“ začala si stěžovat.

„Nemíří sem,“ řekla jsem jí. „Navíc Travis se s někým neporve jen proto, že se se mnou baví. Přes tohle se už přenesl.“

America na mě zírala, nevypadala, že jsem jí přesvědčila. „Máš pravdu. Předtím jsi byla jeho přítelkyně. Teď jsi jenom jeho manželka.“

„Hoj,“ řekl ten první kluk. Měl vyholenou hlavu, byl vysoký asi jako já, měl silný krk a znetvořené uši. Sto procentně wrestler. „Vypadáš—“

„Jako by tu nebyla sama,“ skočila mu do řeči America. „Já mám přítele a ona je vdaná.“ Řekla a ukázala na mě.

Wrestler se akorát ušklíbl, podíval se na svého o dost vyššího kamaráda a pak na nás. Paráda. Byl jeden z těch, který považoval zadané ženské za výzvu. „Ahoj ženuško, já jsem Ricky.“

America na něj zavrčela. „Moc vtipné. A nejsi náhodou tak z minulýho století? Kdo dneska pojmenuje své dítě Ricky?“

„Maro!“ Sykla jsem na ní. Byla úplně zbytečně neslušná.

Ricky nevypadal, že by se ho to nějak dotklo. „Tohle je Joel. Rád vás poznávám.“

„Neřekli jsme, jak se jmenujeme, takže technicky jsme se ještě nepoznali.“ Řekla jsem.

„Sorry,“ řekl Joel. „Nějak jsme tě urazili?“

Podívala jsem se na zem a cítila se provinile. „Promiň. Ne, neurazili. Jen se vám tady snažíme pomoct. Naši přítelo…můj manžel a její přítel jsou tady s námi a budou zpátky každou chvilku.“

„A?“ Zeptal se Ricky.

Povzdechla jsem si. „Můj manžel nemá rád, když se bavím s cizími chlapi.“

„Ale? Je žárlivý?“ Zeptal se Joel. „To už musí být jak ohraná písnička.“

„Ne, to fakt ne,“ řekla jsem. „Díky, že jste se zastavili a pozdravili nás, ale myslím, že byste měli jít.“

„Mě se tady líbí,“ řekl Ricky a začal se usmívat.

Obrátila jsem oči v sloup. America měla pravdu. Ve chvíli, kdy se Travis vrátí, tak se do něj pustí a naše noc venku bude definitivně u konce. Ani jeden z těch hochů nevypadal, že by chtěl odejít, když by jim to Travis řekl.

Ricky si dal ruku do kapsy, koukal kolem a upíjel svoje pivo. Hned mi došlo, že tady není proto, aby s náma flirtoval, nebo aby se s náma jenom bavil. Vypadal, že čeká na Travise a Shepleyho. Pozorně jsem se na něj dívala a byla si víc a víc jistá, že tady něco nesedí.

„Jsi policajt?“ Zeptala jsem se.

Oba se na mě podívali s překvapeným výrazem na tváři. „Co?“ Zeptal se Ricky.

„Jestli jsi policajt, tak bys mi to měl říct.“

America se na mě podívala a vypadala zmateně.

Joel se zasmál. „Ne, nejsem policajt.“

„A co ty?“ Zeptala jsem se a dívala se nasupeně na Rickyho.

Ricky si mě prohlídl od hlavy až patě a zase zpátky. Nekoukal se na mě se zájmem. Snažil se zjistit, co ode mě může čekat, a jak mohla devatenáctiletá holka zjistit, kdo je. Byl tady kvůli Travise.

Neodpověděl mi, takže jsem se k němu přiblížila o krok. „Musíš odsud okamžitě vypadnout. Jestli s ním chceš mluvit, tak ho musíš zatknout.“

Ricky se ke mně naklonil. „To se dá zařídit. Ještě mu není ani jednadvacet a pije v baru. Vsadím se, že všichni máte falešné občanky.“

Naklonila jsem se k němu ještě blíže. „Tak na co ještě čekáš?“

„O co tady jde?“ Zeptala se America znepokojeně. „Co po nás chcete?“

Joel se narovnal a rozhlídl se kolem sebe, konečně i on vypadl z role a vypadal jako polda. Nebyl to student. Nejspíše byl nováček, kterého na nás nasadili, aby se k nám dostal.

Kolem mých ramen se objevila silná ruka a Travis mě políbil do vlasů. „Ahoj baby.“ Jak jsem předpokládala, Travis se začal mračit na ty před námi. „Kdo je tohle?“

„Kdo?“ Zeptala se America a snažila se dělat hloupou.

Travis nevypadal, že by ho pobavila. Ukázal na Joela s Rickym – teda pokud to byly jejich jména. „Tihle klauni.“

Ricky se akorát zasmál. „Klauni? Nebavíme se s těma vašima děvkama. Tak se zklidni.“

„Ale ne, ty si myslíš, že jsi vtipnej,“ řekl Shepley a začal si svlíkat bundu.

Ještě než jsem mohla zakřičet stop, tak mě Travis pustil a vrhnul se na Rickyho, kterého srazil k zemi. Jako obvykle se k rvačce přidal i zbytek baru. Vždycky tady byli opilí idioti, kteří se tu poflakovali a čekali, jestli někde nezačne nějaká rvačka.

America mě držela, abych se nepřiblížila moc blízko a neschytala taky ránu, a já se mezitím snažila ve směsi těl najít svého manžela. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem furt přemýšlet nad tím, co z toho mají, když ho zatáhli do rvačky. Ricky už přece přiznal, že by ho klidně mohli zatknout za to, že je nezletilý a pije.

Jak se k rvačce přidávalo více a více lidí, už jsme neměly s Americou kam utéct. Stály jsme natlačené u baru. Ještě že tam byla Camille, která se nám snažila pomoct přelézt bar a schovat nás u sebe.

„Shepe!“ Křičela America, zatímco jsem se ji snažila dostat s pomocí Camille za bar. „Shepley!“

Jakmile se nám ji podařilo dostat za bar, skočila jsem za nimi taky. Nemohla jsem Travise nikde najít, a čím déle jsem ho neviděla, tím více jsem byla nervózní. Netušila jsem, co ti chlapi po něm chtěli. Mohli to být policajti, FBI anebo ještě hůře…poslali je z Vegas. Benny byl pořád nešťastný z toho, že ho Travis odmítl.

„Travisi!“ Zakřičela jsem.

Vyhazovači si klestili cestu davem a oddělovali od sebe lidi, kteří se chovali spíše jak zvířata. Travise nevyjímaje.

„Travis Maddox!“

Travis se postavil, otřel si zadní stranou ruky krev ze rtu a usmál se na toho, co stále ležel na podlaze. Tvářil se potěšeně a oči mu jenom zářily. Chybělo mu bojování. Shepley ho chytil za triko a Travis začal ustupovat až k baru. Tam se otočil a šáhl pro mě. Pomohl mi přes bar a postavil mě znovu na zem.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Travis.

Zamračila jsem se na něj, ale netvářil se nijak zkroušeně. Touha bojovat bude vždycky jeho součástí a to mě znervózňovalo. Travis se otočil zády, aby mě mohl chránit před případným útokem. Jakoby ta sténající těla na podlaze byla nějakou hrozbou. Vyhazovači je posbírali ze země a vedli je ven. Cestou naznačili Travisovi a Shepleymu, aby je taky následovali.

Camille došla až k Travisovi a naklonila se k němu, aby ji slyšel. „Pokud v tomhle budeš pokračovat Trave, tak ti Jorie zakáže sem chodit na dobro.“

„Tohle mi říká pořád,“ odvětil Travis s úsměvem a znovu si otřel ret.

„Ty…tobě teče krev?“ Řekla jsem a otočila se na něj. Travise nikdy nikdo nepraštil, pokud to on sám nedovolil. To jsem věděla s jistotou. Nebyla jsem zvyklá na to, že je zakrvácený. A to samozřejmě podpořilo moji paranoiu ještě víc.

„Jo,“ řekl Shepley. „Asi jsem mu dal nechtíc loktem.“

Akorát jsme pozvedla obočí. „To jsi nečekal, co?“

Travis se zatvářil. „Viděl jsem ho, ale byl jsem zrovna v dobré pozici, abych ubalil tomu kreténovi, co tebe a Meru nazval děvkou, tak jsem to nechal být.“

„Pojďte kluci. Nechcete, aby vás vyhodili až vyhazovači,“ řekla Camille a poplácala Travise po rameni.

Povzdychla jsem si. Nemohla jsem vinit Travise z toho, co se stalo, ale taky jsem byla zklamaná. Vyšli jsme ven s Shepleym a Americou v patách a došli až k našim autům, která byla zaparkovaná vedle sebe.

„Už jsi na to přišla?“ Zeptala se America.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale přijdu.“

„O čem to mluvíte?“ Zeptal se Shepley a snažil se narovnat si triko.

„Ti chlapi byli divní,“ odvětila America. „Přišli k nám a začali s námi mluvit. Ale jakmile jsme jim řekly, že se vrátíte, tak se nám přestali věnovat a jenom tam postávali. Jak by na vás čekali.“

Travis a Shepley si vyměnili pohledy.

„Viděli jste je už někdy?“ Zeptala jsem se.

Travis protáhl obličej. „Ne. A doufám, že už je nikdy neuvidím.“

„To, co ten borec řekl,“ řekla America. „Věděl, co tě vyprovokuje. Celé to je divné. Něco tady fakt nesedí.“

„Vy dvě fakt potřebujete přestat koukat na kriminálky na Netflixu. Začínáte být kurva paranoidní,“ řekl Travis a díval se na mě.

Zamračila jsem se. „Mera má pravdu. Něco tady nesedí. Musíme zjistit, co to je.“

Travis se podíval na Shepleyho, který akorát pokrčil rameny. „Jeden z nich měl prsten Parklandovi univerzity. Je to jenom párek nafoukanců z Champagne, kteří ještě nepotkali Maddoxe.“

Koukla jsem překvapeně na Shepleyho. Myslela jsem si, že já jsem ta, která si všimne úplně všeho.

Travis si sundal bundu a dal mi ji kolem ramen. Až v tu chvíli mi došlo, že se klepu zimou. „Víš, co bychom měli udělat?“ Zeptal se mě a dal mi pusu na tvář. „Musíme to hodit za hlavu. Nestrávím zbytek života tím, že se budu ohlížet přes rameno, Abby. A ani nechci, abys to dělala ty. Příští týden zavolám do fitka a příjmu tu práci. Ty začneš doučovat. Brzo uzavřou vyšetřování a bude po všem.“

Přikývla jsem a zamávala Americe. Travis mi otevřel dveře od auta a já vklouzla dovnitř. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že se ještě pořád třesu. Nebyla mi zima, byla jsem nervózní. Joel a Ricky dneska přišli, aby se poprali s Travisem. A já jsem musela přijít na to proč.

Travis stál u mých dveří a zapálil si. Ruku měl opřenou o okýnko u mých zavřených dveří a já položila přes sklo tu svoji na jeho. Mrkl na mě a vydechl kouř. Ještě párkrát si šluknul, pak odhodil nedopalek na zem, zašlápl ho a pak zase zvedl a schoval k sobě do kapsy. Obcházel auto, když jsem si všimla Joela s Rickym. Stáli na kraji parkoviště, schovaní ve stínu a sledovali naše auto. Ricky se na mě díval a já mu ten pohled vracela. Zmínil se Joelovi, že mě vidí, ale nepřerušil oční kontakt. Sklonila jsem bradu, zvedla jsem ruku a ukázala prostředníček.

Travis nasedl do auta a já zas tu ruku schovala a usmála se na něj. Nastartoval auto, položili si ruku na moje koleno a začal vyjíždět z parkoviště. Ti dva se schovali zase do tmy, aby je Travis neviděl, ale já věděla, že tam jsou.

„Všechno v pohodě, baby?“ Zeptal se Travis. „Sorráč, vím, že ses na dnešní večer těšila.“

„Nejsem smutná,“ řekla jsem a než jsem se otočila na svého manžela, snažila jsem se skrýt veškeré obavy. „Jsem v pohodě. Opravdu.“

„Pořád si myslíš, že ti hoši byli od FBI nebo tak něco?“ řekl škádlivě.

Travisovi narozeniny se blížily a já jsem věděla, že stále silně uvažuje nad tím, že se půjde udat. Měla jsem teda spoustu důvodů, proč bych mu měla zalhat. Podívala jsem se ven do tmy a neviděla nic, jen pár světel, které byly tak kilometr za náma. „Ne. Nemyslím si, že to byl někdo takový. Planý poplach.“

Travis mě poplácal po koleni a dál jsme ujížděli směrem k našemu bytu. Usmíval se, jako by se nic nezměnilo – a já se usmívala s ním.

 

Episode Eight: Cake

eb-cake-mcguire-fr.jpg

Dort

::ABBY::

 

Zkoumala jsem obsah vitríny a sbíhaly se mi sliny. Přemýšlela jsem nad tím, který z vystavených dortů by udělal Travisovi největší radost. Po dvou hodinách jsem zúžila výběr na tři: máslový dort s čokoládovou polevou, Neapolitanský dort taky s čokoládovou polevou, nebo svatební dort. Travis byl z našeho svatebního dortu nadšený, tak jsem věděla, že dort s bílou polevou by se mu líbil.

„Ježiši, Abby, tak už jeden vyber,“ řekla America. Vypadala znuděně. Stála vedle mě, vytahovala si z pusy žvýkačku a obtáčela ji kolem prstu. „Nechci ani vědět, jak dlouho ti bude trvat, než vybereš váš svatební dort, když vybrat tenhle, ti trvá celou věčnost.“

Nespustila jsem oči z vitríny, ve které byly nazdobené cupcaky a dorty nejrůznějších tvarů a velikostí. „Svatební dort bude pro hosty. Tenhle dort je pro Travise, takže to musí být ten správný dort.“

America si povzdychla.

Nakrčila jsem nos. „Co se děje, Mero? Proč jsi tak podrážděná?“

Sundala si žvýkačku z prstu a překřížila ruce na hrudi. „Nesouhlasí s tím.“

„Kdo s čím nesouhlasí?“

„Mí rodiče. Řekli mi, že když Shep a já budeme bydlet spolu, tak mi přestanou platit školu.“

Stála jsem jako opařená. Američini rodiče jí nedovolili úplně všechno, ale na druhou stranu ji podporovali ve všem, o čem si mysleli, že jí udělá šťastnou. Nechápala jsem, proč by jim to mělo vadit. Vždyť už teď s ním trávila skoro každou noc. „Já…je mi to líto. Netušila jsem, že ti to zakázali.“

Akorát pokrčila rameny. „Tos ani nemohla.“

Objala jsem ji. „Víte, že s tím stěhováním nemusíte spěchat. Shepley může zůstat, jak dlouho chce.“

„Stěhuje se na kolej.“

„Co? Kdy?“

„Před podzimním semestrem…ale já se vracím na prázdniny za našima do Wichity. Není z toho nijak nadšený. A popravdě…ani já ne. Já vím, jak to zní. Nejsem ten typ, kterého by trápilo, že neuvidí svého kluka tři měsíce. Normálně by to bylo super, jako závan svěžího vzduchu. Ale vím, že mi bude chybět. A to já nechci. Od té doby, co jsme se rozešli…je to jiné, víš? Já ho opravdu miluju, Abby.“

Objala jsem ji ještě těsněji, a pak se trochu odtáhla, abych se jí mohla podívat do očí. „Zůstaň s námi, Mero. Stejně už tam prakticky bydlíš.“ Usmála jsem se na ní. „Bude to super.“

Akorát zavrtěla hlavou. „Nenechají mě.“

„Proč?“ Zeptala jsem se a vůbec to nechápala.

„Táta říkal, že nechce, abychom spolu hned začali bydlet, abychom ten vztah brali hned tak vážně. Na jednu stranu je chápu, ale na druhou to je pěkně na prd.“

„Pořád to ale můžeš udělat. Můžeš bydlet s náma. Najdeš si práci a můžeš bydlet s náma.“

Americe se zalily oči slzami. „Tobě se to říká lehce. Máš snad milión stipendií. Rodiče mi platí školné. A jestli chci dále studovat, tak musím podle jejich pravidel.“

„To chápu. Ale snad tě nechají, abys v létě dorazila aspoň na víkendy.“

„To určitě ano.“ Vymanila se z mého objetí, otřela si oči a usmála se na mě. „Bože. Tohle je stupidní. Vždyť na světě se dějou daleko horší věci než tohle.“

„Ale ne tobě a ne teď. Je v pořádku cítit se mizerně. Vždyť se se Shepleym neuvidíte tři měsíce. To je fakt na prd.“

America se uculila „Díky.“

„Za co prosím tě?“

„Žes ze mě neudělala krávu.“

Zašklebila jsem se. „To nebylo schválně. Pořád jsi kráva.“

America do mě lehce strčila loktem zrovna ve chvíli, kdy se za pultem objevila prodavačka a usmála se na nás. Ukázala jsem prstem na bílý dort ve vitríně. „Mělo by tam být napsáno Všechno nejlepší k 20tým narozeninám Travisi.“

„Nooo,“ řekla America. „Můžete tam napsat Všechno nejlepší ke zkurveným 20tým narozeninám Travisi?“

Prodavačka se na nás usmála. „To vypadá na dobrou párty.“

Usmála jsem se na ni zpátky. „Taky že bude.“

 

*****

 

„Bečka, led, kelímky, muzika, dort…“ vyjmenovávala jsem seznam věcí a postupně na ně ukazovala po místnosti. „Na něco jsme zapomněli. Mám pocit, že jsme na něco zapomněli.“

America překřížila ruce na hrudi. Oproti mě byla úplně v pohodě. „Pokud chceš zjistit, co tady chybí oproti minulých let, tak bych řekla, že to jsou tak dva tucty kurev.“

Střelila jsem po ní pohledem. „Vtipné.“

America se zahihňala, pak přešla na druhou stranu pokoje a začala nafukovat balónky. Přiložila si první k ústům a snažila se do něj vdechnout vzduch. Měla nafouklé tváře a začala rudnout, ale balónek se nezvětšil ani o kousek.

Podívala jsem se na hodinky. „Bude tady za méně než hodinu.“ Pak jsem se z okna, jestli se už blíží pomocníci. „Proč tady ještě nikdo není?“

„Mají trénink,“ řekla America.

Do prdele,“ zamumlala jsem tiše a ztuhla na místě, když jsem slyšela hluk z venku.

„Posl-…ne! Stop! Kurva stůj Travisi!“ Křičel Shepley a vpadl dovnitř zády napřed.

Travis stál ve dveřích a ztěžka dýchal. Na tváři měl úsměv od ucha k uchu. „Zlato, jsem doma!“

Stála jsem s pusou dokořán a měla jsem pocit, že se všechno zastavilo. Pak jsem zakřičela Ne!

„Co tady děláte?“ Zeptala se America svého přítele a z hlasu jí čišelo obvinění.

Shepley se postavil a oprášil se. Byl celý zarudlý a otrávený. „Když jsem se snažil ho nějak zdržet, tak mu to došlo, že se něco děje, jasný? Dělal jsem, co bylo v mých silách!“

Travis se stále usmíval jak měsíček na hnoji, ale jakmile mě uviděl, tak ten úsměv zmizel.

„Nemohls to aspoň předstírat? Musels sem vletět a zničit všechny moje plány?“ Začala jsem si stěžovat. Nehodlala jsem před ním nic předstírat. Tohle nebylo fér.

„Baby,“ řekl Travis, odstrčil Shepleyho stranou a vydal se mým směrem, ruce připravené, aby mě mohl obejmout.

„Ne,“ řekla jsem a odstrčila ho. „Nedotýkej se mě. Ne!“ Spustila jsem jako trucující děcko. „Máš ponětí, jak dlouho mi trvalo tohle naplánovat? Já se nesnažila překazit moji oslavu narozenin!“

„Ne,“ řekl Travis a objal mě. „Parker to zvládl celé sám.“

Zamračila jsem se a snažila se ho odstrčit. „Byla jsem ale pořád překvapená! A tys ji i tak uspořádal. Jdi ode mě!“

Travis se ke mně sklonil a dal mi pusu na tvář. „Chtěl jsem prostě jít domů, abych mohl být se svou ženou, o které jsem věděl, že dělá všechno proto, abych měl dneska dokonalou oslavu narozenin.“

„A paks to celé zkazil!“ Zavrčela jsem na něj a stále se ho snažila odstrčit. I když jsem nechápala, proč se vůbec snažím, nehnul se ani o milimetr.

America objala Shepleyho a políbila ho na tvář. „Neunavuje tě to, že tě Travis pořád dostává do nějakých průšvihů?“

Shepley se mračil a snažil se upravit si rozcuchané vlasy. „Ukradl mi auto a nechal by mě na parkovišti, kdybych do něj na poslední chvíli nenaskočil.“

„Ty můj chudáčku,“ řekla America a hihňala se na celé kolo.

Shepley překřížil ruce na prsou a snažil se vykroutit z Američina objetí.

Travis mě vzal za tvář a přinutil mě, abych se na něj podívala. Když jsem se na něj podívala, přestala jsem se vzpírat,

„Děkuji,“ řekl a dlouho políbil mě. Když se ode mě odtáhl, tak jsem chvíli nevěděla, kde jsem. Tak jsem byla z toho zmatená.

Ozvalo se zaklepání na dveře a se objevil v nich Jason Brazil. Zarazil se, když uviděl Travise stát uprostřed částečně vyzdobeného obýváku. „Sakra. Jdeme pozdě?“

„Jo,“ povzdechla si a hodila po Travisovi balónek. „A on má průšvih.“

„Nemám,“ odpověděl na půl hravě na půl otráveně.

„Je…ehm…ta párty pořád bude?“ Soukal ze sebe Brazil.

„Jasně. Nemůžu ji zrušit deset minut před tím, než dorazí čtyřicet lidí,“ zabručela jsem.

„Čtyřicet?“ Zeptal se Travis. „Jenom?“

„Minus ty kurvy,“ poznamenala America.

Travis nevypadal, že by ho pobavila.

Ze dveří za Brazilem vykouklo pár holek, které byly přehnaně opálené, přehnaně namalované, měly falešná prsa, která jim málem vypadla z jejich příliš malých a upnutých tílek.

„Apríl!“ Zakřičela America a probodávala je pohledem. „Kurvy dorazily.“

Holky ze sesterstva akorát nakrčily nos, a pak si Americy přestaly všímat. Vydaly se za Brazilem, který hledal pípu, a pak se akorát hihňaly, když ji našel.

„Našel jsem ji!“ Zakřičel a mával s ní jako dítě s hračkou na dětském hřišti.

Brazil a jeho kamarádi nám pomohli s výzdobou – nafukovali balónky a rozhazovali konfety. Začalo přicházet více a více lidí, aby pomohli s přípravou. A čím více se Travis snažil pomáhat, tím více jsem byla zklamaná. Ne kvůli tomu, co dělal, ale sama ze sebe. Byla jsem přece známá tím, že se svým kamenným výrazem ve tváři obehraju ty největší pokerová esa. A i tak jsem nebyla schopná utajit narozeninovou oslavu před svým manželem?

Když už se smrákalo, dorazil i Trenton s Camille. Pomohl jí z kabátu, a pak se vrhnul na Travise a objal ho. „Všechno nejlepší, kreténe!“

„Ahoj,“ řekla Camille a objala mě. „Vypadá to tady parádně.“ Od té doby, co jsem ji viděla naposledy, tak jí přibyl v nose nový piercing a ve vlasech měla nové barevné prameny. Čím déle pracovala v taterském salonu, tím divočeji vypadala. Vsadila bych svoje poslední peníze, že Trenton byl v sedmém nebi. Musela jsem se usmát. Všechna ta tetování a makeup na ní vypadali dobře. Byla zamilovaná a šťastná.

„Co je?“ Zeptala se.

„To nic.“ Odpověděla jsem, a pak se přestala usmívat. „Travis se tady objevil dříve, než měl.“

„To zní jako on,“ řekla Camille a ušklíbla se. Byla oblečená tak, jak jsme ji vždycky vídali u Dveří. Předpokládala jsem, že tam zamíří po Travisově oslavě. Mrkla na Travise a podala mu lahev whiskey. Kolem jejího hrdla byla uvázána mašle.

Travis ji políbil na tvář. „Dík.“

„Hej!“ Řekl Trenton a odstrčil Travise. „Dej tu svoji zasranou pusu pryč od mý holky!“

Travis zvedl ruce. „Neboj. Jen jí děkuji za dárek.“

Napíchala jsem do dortu dvacet svíček a začala hledat zapalovač. Prohledala jsem snad všechny šuplíky a nemohla najít ani jeden. „Tohle je fakt směšný,“ soptila jsem. „Jsem vdaná za kuřáka, který vykouří krabku denně, a v domě není jediný zapalovač?“ Travis vytáhl z kapsy svůj zapalovač a podával mi ho. Chvíli jsem na něj koukala, a pak si ho vzala. „Díky,“ zamumlala jsem tiše a vrátila se zpátky k dortu, kde se zatím vytvořila menší skupinka lidí. Ti už měli v rukou talíře a byli připraveni na svůj příděl.

America zhasla, když viděla, že se chystám zapálit svíčky. Travis se postavil za mně a usmíval se, když viděl, co je na dortu napsáno. Objal mě kolem pasu, přitulil se a pozoroval mě, jak zapaluju svíčky.

„Pěknej dort,“ řekl a tiše si šeptal, co na něm bylo napsáno.

Všechno nejlepší ke zkurveným 20tým narozeninám Travisi

„Jsem ráda, že se ti líbí. Ta nadávka byl Američin nápad.“

Travis nastavil ruku a Amerika si s ním plácla. „Pěkná práce.“

America akorát kývla. Stála vedle mě, Shepley ji objímal a ona se on něj opírala. Její přítel se usmíval od ucha k uchu. Netušila jsem, o čem přemýšlí, ale předpokládal jsem, že to má něco k dočinění s Americou.

Zazpívali jsme Hodně štěstí, zdraví a Shepley pustil muziku. Tančili jsme, pili a policajti se objevili jenom jednou. Byla tady půlka fotbalového týmu a většina kluků ze Sig Tau. Jim, Thomas, Taylor a Tyler Travisovi zavolali, aby mu mohli popřát. Ten se pokaždé vytratil ven, aby si mohl zapálit a v klidu si s nimi popovídat. Když odcházel, tak jsem mu pokaždé dala pusu. Celou dobu jsem vzpomínala na svoji narozeninovou oslavu. Myslela jsem na to, jak úžasný ten den byl a jak moc jsem se snažila, abych se do něj nezamilovala – všechny ty vzpomínky způsobily, že jsme se líbali často. V jednu chvíli mě Travis zatáhl do chodby, položil mi ruku za krk a nedočkavě mě políbil. Chutnal jako levné pivo, cigarety a cukr a já si ho přitáhla blíže, abych náš polibek prohloubila.

Zrovna, když jsem začala přemýšlet nad tím, že by mě mohl vzít do náruče a odnést do jeho ložnice, tak náš polibek zpomalil. Odtáhl se ode mě, políbil mě na tvář a zašeptal mi do ucha. „Jsem překvapený, že tady na mě nečeká žádná řada panáků.“

„Netušila jsem, že tak moc toužíš po penězích.“

„Možná budu, pokud nedostanu tu práci.“

Zasmála jsem se. „Už tu práci máš, jen se tam musíš ukázat.“

Travis se podíval za roh, a pak zase na mě.

„Co?“ Zeptala jsem se.

„Jen se ujišťuju, že tam nikdo nic neničí.“

„Ale ale, jen se na sebe koukni. Jsi nějaký dospělý.“

Travis se zamračil. „Nikdy jsem tady nepořádal párty…protože jsem nechtěl, aby mi to tady nějaký idiot rozmlátil.“

Dotkla jsem se jeho tváře. „Takže to bylo jenom hnízdečko lásky.“

Travis se tvářil znechuceně. „Co to mělo být?“

Zahihňala jsem se. „Raději nic.“

„No podívejme, slečna si myslí, že je vtipná,“ řekl a začal mě lechtat na bocích.

Vběhla jsem do obýváků a schovala se za Americou. Travis mě pronásledoval jenom chvilku, protože pak začal hrát ploužák – moje oblíbená písnička. Naše písnička. Travis si mě přitáhl do náruče. Chvíli jsme spolu tančili a pak si mě Travis k sobě přitáhl ještě blíž.

„Když jsme spolu na tenhle song tančili poprvé na tvojí oslavě, taks tak trochu řekla, že mě miluješ,“ řekl Travis.

„Prosím?“ řekla jsem a trochu se odtáhla, abych se mu mohla dívat do očí. Nevypadal, že vtipkuje. „Ne, neřekla.“

„Ale jo. Byla si opilá, ale řeklas to. No, tak částečně si to řekla. Řeklas mi, že v jiném životě bys mě mohla milovat.“

Usmála jsem se a dále se koukala do jeho teplých, hnědých očí. Vzpomněla jsem si na to, kdy jsem je viděla poprvé – ve sklepě budovy v kampusu. Byl zpocený a od krve, ale jeho oči byly…domov. „Cos mi na to řekl? Neutekl si?“

Zavrtěl hlavou a jeho pohled byl ještě intenzivnější než před chvílí. „Řekl jsem ti, že bych tě mohl milovat i v tomhle.“

„Tos fakt řekl?“ Zeptala jsem se dojatě. Tohle se stalo téměř před půl rokem a nikdy se o tom ani slovem nezmínil. „Takže si to řekl jako první. A celou tu dobu…jsem si myslela, že jsem to řekla já.“

„Ne,“ uchechtl se. „Nebylas to ty. Ani jednou. Vždycky jsem to byl já. I po té oslavě narozenin.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To bylo tu noc, kdy jsem měla jít ven s Parkerem.“

Teď pro změnu vrtěl hlavou on. „Ne, baby. Nemůžu věřit tomu, že si to nepamatuješ.“

„Pamatuju. Řekla jsem to jako první. Na svojí oslavě narozenin jsem ti řekla, že tě miluju.“

„Řeklas to tak na půl. To, že mě můžeš milovat v jiném životě, se nepočítá.“

„No,“ řekla jsem vítězně. „Vítej v jiném životě.“

Zastavil se na místě. Z jeho očí sálala taková láska a obdiv, až jsem se začala červenat. „To je teda něco,“ řekl a objal mě. Položil si hlavu do ohbí mého ramene. Musel se nahrbit, aby to mohl udělat. „Moje narozeninové přání se mi splnilo dříve, než jsem si ho stihl přát.“

Opřela jsem si tvář o jeho ucho a poslouchala text naší písničky. Snažila jsem se si tenhle okamžik co nejvíce užít. „Tohle jsou tvoje první narozeniny jako mého manžela.“

„Nejlepší narozeniny, co jsem prozatím měl,“ odpověděl. „A neboj se. Máš zbytek našeho života na to, abys mě překvapila.“

„To si piš, že máme,“ řekla jsem a přitáhla si ho blíže. „Čeká nás spousta překvapení.“ Všechna dobrá, doufám.

 


Episode Nine: Compromised

eb-compromised-mcguire-fr.jpg

Odhalení

::ABBY::

 

„Baby,“ řekl Travis. Svlíkl si bundu a hodil ji na postel. „Už jsem se ti omluvil.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a odkopla lodičky někam do prostoru.

To už bylo podruhé v tomhle měsíci, co Travise vyhodili od Červených dveří, protože se pral. Byli jsme manželé a já jsem doufala, že si mnou konečně nebude jistý. Místo toho žárlil ještě více. Každý, kdo se na mě jenom podíval, usmál se na mě, nebo se se mnou pokoušel mluvit, byl pro Travise hrozbou, před kterou mě musel bránit. A teď už nebránil svoji přítelkyni, bránil manželku, což znamenalo, že byl daleko více ochranářský než před svatbou. Jakýkoli náznak, že by mě chtěl někdo urazit, nebo se mnou nejednal s dostatečným respektem, vyvolal v Travisovi žárlivost. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem se mu to snažila vysvětlit, pokaždé to skončilo tak, že komukoli, kdo o mě projevil zájem a byl mužského pohlaví, začal vyhrožovat, anebo se rovnou popral

Svlékli jsme se, aniž bychom promluvili. Vystřídali jsme se v koupelně. Travis šel první, a když jsem se vrátila a začala se chystat do postele, tak mě mlčky pozoroval. Vklouzla jsem pod peřinu. Natáhl se po mě, aby mě mohl obejmout, ale já jsem se k němu otočila zády. Bylo zvláštní se na něj zlobit a vědět, že nemůžu sednout s Americou do auta a odjet na koleje. Už nezažijeme rozchody a hádky povedou tak maximálně k sexu na udobření a k odpuštění. Jedné mojí části, té větší, se ulevilo. Ale prsten na mé prsteníčku byl najednou jako závaží. Jedno obrovské závaží.

Sundala jsem si ho a položila na noční stolek.

Travis se posadil. „Co to…?“ zeptal se hlasitě.

Neotočila jsem se na něj, ale síla jeho hlasu a to, jak rychle se posadil, mě vylekalo. „Není pohodlné s ním spát.“

I když jsem k němu byla otočená zády, tak jsem věděla, že se mračí. „Od kdy?“

Povzdechla jsem si. „Travisi, prosím tě. Jsem unavená.“

„Nasaď si ten prsten zpátky, Holu.“ Nepřikazoval mi to, prosil.

Naprázdno jsem polkla. Měla jsem tři možnosti. Ignorovat ho – dát mu najevo, že jsem nezávislá a nenechám si přikazovat a zlomím mu tak srdce. Nebo ustoupím, nasadím si prsten zpátky a budu dělat, že mi nic z toho, co udělal, nevadí. No a poslední možnost byla, říct mu pravdu – takže mu taky zlomit srdce. Milovala jsem ho, ale bylo mi jenom devatenáct. A ani to, jak moc jsem chtěla být jeho manželkou, nezajistilo, že jsem byla na manželství připravená. Většinu času, když jsem začala panikařit, že je mi devatenáct a jsem vdaná, jsem předstírala, že spolu jenom chodíme. Ale jindy, třeba jako teď, to prostě nešlo. Travis chtěl takový závazek a já jsem chtěla Travise. Stejně bychom se jednou vzali, ale šlo o psychiku. Stále jsem si zvykala na to, že to je opravdivé a jak závažný životní krok jsem vlastně udělala.

„Abby,“ naléhal. „Slíbila jsi.“

Natáhla jsem se po tom malém, kovovém kroužku a nasadila ho zpátky na svůj prsteníček. Jim mi jedno odpoledne zašeptal, že manželství je jeden velký kompromis, ale někdy ten kompromis byl spíše nátlak, který jsem dělala sama na sebe. „Máš pravdu. Promiň.“

Lehl si zpátky, přitulil se ke mně a držel mě pevně v náručí. Zavřela jsem oči. Prsten mi objímal prst a Travis objímal mě. Měla jsem knedlík v krku. Odstrčila jsem Travise a vylezla z postele.

„Já jen,“ začala jsem a ztěžka dýchala. „Myslela jsem, žes s tím už skončil.“

„Jsi naštvaná.“

„Ano, jsem naštvaná! Zklamaná! A vyděšená!“

Vypadal vyděšeně. „Holu, já bych ti nikdy—“

„Já vím!“ Zakřičela jsem na něj a zavřela oči. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. „Já vím. Nebojím se tebe. Nikdy bych se tě nemohla bát. To, co jsem tím chtěla říct je, že už nejsi jenom student, který rozdává rány všude tam, kam přijde. Jsi můj manžel. Zbožňuju ten pocit jistoty, že mě ochráníš za každou cenu. Nikdy bys nepřipustil, aby se mi něco stalo. Ale potřebuju, aby ses držel stranou. Už si nevzpomínáš na to, o čem jsme se bavili? To, že se umíš prát, neznamená, že bys měl.“

Vztáhl ke mně ruku a na jeho zamračené tváři se při té vzpomínce objevil úsměv. „Pojď sem.“

Když jsem se se za ním hned nevydala, začal být nervózní. „Co ode mě chceš, Holu?“

„Potřebuju,“ zamyslela jsem se. „Potřebuju, abys dospěl, Travisi. Už nemusíš být ten největší drsňák v širokém okolí. Už nemusíš nikomu nic dokazovat. To, abys jím nebyl, bude daleko těžší.“

Podíval se dolů a dlouze vydechl. „Urazil tě.“ Podíval se zpátky na mě. „Urazil moji manželku. Dal jsem do držky lidem pro mnohem míň.“

„To bylo předtím,“ řekla jsem a vlezla za ním zpátky do postele. Dala jsem mu ruku na tvář a podívala se mu do očí. „To bylo před svatbou. Předtím si rozdával rány za peníze, a aby sis udržel svoji pověst. Tohle bylo před požárem. Teď je všechno jinak. Musíme být opatrní.“

Přemýšlel o tom, co jsem mu řekla. Přitáhl si moji ruku a políbil můj prsteníček. „Umím být opatrný.“ A pak začal líbat každou část mé ruky od zápěstí až k rameni a u toho se na mě lišácky usmíval.

Musela jsem potlačit vlastní úsměv. „To není vůbec vtipné.“

„Ne, to opravdu není,“ odpověděl a začal se soustředit na to, co dělal.

Měla jsem na sobě jen černé, volné tílko a kraťasy stejné barvy. Když se Travis propracoval až k mému rameni, všiml si, že tílko drží kolem krku na šňůrce. Jedním pohybem ji rozvázal a tílko svlíknul. Ležela jsem před ním do půl pasu nahá. A on přejížděl svými rty přes moje prsa a břicho. Znal moje tělo zpaměti, věděl o každé místě, které mě nutí tajit dech, a důkladně se mu věnoval. Uvolnila jsem se a zavřela oči. Cítila jsem se uctívaná jako bohyně.

„Tohle nic nemění,“ vydechla jsem ztěžka.

„Já vím,“ řekl a jeho hlas tlumila látka mých kraťasů. „Ale jsi naštvaná. A ty víš, co to se mnou dělá, když se naštveš.“

Odsunul tenkou látku mých kraťas stranou a pokračoval v uctívání mého těla. Zasténala jsem. „Och, jsem naštvaná, řekla jsem mezi vzdechy. „Hrozně naštvaná.“ Klouby na rukou mi zbělely, jak pevně jsem se držela prostěradla. Moje tělo reagovalo na každý dotyk Travisova jazyka. „Hrozně moc naštvaná.“ Travis chytil lem mých kraťas, stáhl je a odhodil někam na podlahu a vrátil se ke svému něžnému útoku. Nemohl se mě nabažit. Třásla se mi kolena a byla jsem schopna akorát sténat.

Políbil moje stehna, potom břicho a podíval se na mě s hrdým výrazem ve tváři. Nedal mi ani chvilku, abych se vzpamatovala z jeho útoku, než do mě pronikl. V takovýchto chvílích jsem byla ráda, že nebyl schopný přede mnou nic hrát. Měla jsem možnost vidět Travise s jinými ženami jen párkrát, ale věděla jsem, že když je se mnou, tak se nedrží zpátky. Nechal mě, abych viděla všechny jeho stránky, každou jeho slabost. Věděla jsem, že i já jí jsem. Celou tu dobu čekal, až si uvědomím, že ho miluju. Neexistovalo žádné před tím a ani potom. Travis věděl už od začátku, že k sobě patříme a že vždycky budeme. Viděla jsem mu to na očích, kdykoli se na mě podíval. Díval se na mě úplně stejně i teď, jeho tvář jen pár centimetrů od té mé.

„Baby,“ vydechl. Díval se na mě se stejnou úctou a očekáváním jako tenkrát, když jsme se milovali poprvé (a kdykoli potom). Jako by ho ten pocit, že tohle je to správné, to dokonalé, stále překvapoval.

Uplynuly hodiny. V jednu chvíli jsem si myslela, že slyším z obýváku Shepleyho a Americu. Ale Travise to nijak nevyrušilo. Svaly na těle se mi třásly, ztěžka jsem dýchala, ale čím déle jsme byli spolu propleteni, tím více jsem ho potřebovala. Cítila jsem se neukojitelná. Svedla jsem Travise ještě několikrát, měla jsem pocit, že jsem v tu noc zažívala jeden orgasmus za druhým, než jsem byla úplně vyčerpaná.

Ležela jsem na břiše, opřená o polštář a dívala se na svého manžela. Travis ležel naproti mně a pozoroval mě. Měli jsme propletené akorát malíčky, peřinu jsme měli přehozenou jen tak, aby zakrývala naše bedra. Byla jsem pokrytá potem, oči se mi zavíraly a vlasy jsem měla rozcuchané. To ale Travisovi nezabránilo, aby přejížděl rukou v mých vlasech. Byli jsme spokojení a vzduch v naší ložnici voněl po milování, lásce a uspokojení.

 

*****

 

Byla jsem vdaná přesně měsíc, když jsem Rickyho s Joelem zase potkala – ano přesně ty dva, kteří oslovili mě a Americu u Červených dveří a kteří pak vyprovokovali bitku s Travisem a Shepleym. Zahlídla jsem je, když jsem vycházela z hodiny Klasické literatury. Ujistila jsem se, že to jsou opravdu oni, a pak se vydala jejich směrem.

Jakmile jsem došla na konec chodby, podívala jsem se nenápadně do učebny, do které před chvílí vešli. Joel seděl za počítačem a Ricky stál kousek od něj, v ruce držel hromádku papírů. Vypadalo to, že Joelovi něco diktuje. Místnost byla plná studentů a nikdo mi nevěnoval pozornost. Někteří studenti pobíhali od jednoho stolu k druhému, jiní seděli u svých počítačů a na něčem pracovali. Vrátila jsem se zpět na chodbu, abych se podívala, co je to za učebnu. Možná to byla jedna z místností knihovny, kde mohli studenti studovat. Než jsem se stihla podívat, kde to jsem, vrazila do mě holka, kterou jsem znala z hodin statistiky.

„Promiň,“ řekla a hnala se dál do učebny.

„Ehm,“ začala jsem.

Otočila se na mě a měla ve tváři zmatený výraz. „Co? Jdu pozdě.“

„Sorry, ale zrovna jsem si zapsala nový předmět. A myslím, že jsem se ztratila. Je tohle učebna antické řecké filozofie?“

„Ne,“ odpověděla otráveně. „Tohle je místnost Východní hvězdy.“ Když viděla, že nevím, o čem mluví, dodala. „Univerzitní noviny.“

Byla jsem ze sebe schopná vypravit akorát tiché och a než jsem stihla cokoli dodat, tak se otočila a vběhla do místnosti. Chvíli jsem ještě pozorovala dění v místnosti, a pak se vydala k východu. Ricky a Joel byli u Červených dveří, aby sehnali informace, a čekali tenkrát na Travise, až se vrátí zpátky ze záchodu. Naštěstí byli tak hloupí, že než z něho dostali jakoukoli informaci, zvládli mě urazit. Mohli psát článek o Kruhu, nebo ještě hůř...o tom, že byl Travis u toho požáru. Zatnula jsem zuby a snažila se přijít na to, jak jim zabránit, aby takový článek vyšel. Sebemenší spekulace by všechno znovu rozvířila a lidi by začali mezi sebou o tom všem zase mluvit. Nikdo by z nich asi nešel na policii, ale informace, na kterou si předtím nikdo nevzpomněl, by mohla vyplout na povrch.

Zastavila jsem se uprostřed chodby, opřela jsem se o zeď a svezla se na zem. Opřela jsem si lokty o kolena a položila hlavu do dlaní. Skončí tohle někdy? Bude Travis někdy v bezpečí?

Slyšela jsem, jak se někdo blíží po chodbě. Viděla jsem dva páry bot, které se zastavily pár kroků od mých conversek.

„Abby?“ zeptal se povědomý hlas. „Jsi v pořádku?“

Podívala jsem se nahoru přímo do Rickyho očí. Na tváři měl stále ještě zbytek modřiny, kterou mu udělal Travis před pár týdny. „To záleží.“

Joel a Ricky si mezi s sebou vyměnily pohledy. „Na čem?“ Zeptal se nervózně Joel.

„Kam hoši míříte?“ Zeptala jsem se.

„No…ehm,“ soukal ze sebe Ricky. „Proč?“

Významně jsem se na něj podívala a ještě než jsem stihla cokoli říct, Joel ztuhl. „Ty nás sleduješ? Proč nás sleduješ?“

Ricky se zasmál. „Načapali jsme tě. Myslela sis, že můžeš sedět uprostřed chodby a my si tě nevšimnem? Víš, že jsme novináři, že? My si všímáme všeho.“

Nedala jsem na sobě znát, že jsem zmatená, a akorát jsem na ně dále koukala. Čím déle jsem to dělala, tím nervóznější byli.

„Travis ví, že pracujeme pro Hvězdu, že?“ Zeptal se Ricky. „Slyšel, že se kolem vyptáváme?“ Bylo vidět, jak nervózně polknul. „Co s tím hodlá udělat?“

Postavila jsem se a jenom lehce se pousmála. „To teprve uvidíte,“ řekla jsem. Pomalu jsem se otočila a odešla jsem. Vyšla jsem ven a seběhla schody. Snažila jsem se tvářit, že se nic nestalo, ale vnitřně jsem panikařila. Psali článek o Travisovi. Zrovna šli ven, aby se lidí ptali na další otázky. Když by dlouho čuchali kolem, tak se nakonec něco dozví.

Prohledala jsem bundu, abych našla klíčky od auta, a snažila se rychle vymyslet, jak ty dva svést ze stopy. Jak zastavit Rickyho s Joelem, aniž by se to Travis dozvěděl – bez toho aniž bych je vydírala, vyhrožovala jim, nebo je uplácela.

„Pozor holka.“ Ozval se hluboký hlas. Paráda, nedávala jsem pozor a do někoho narazila.

„Ježiš, promiň. Já—“ Když jsem se podívala, kdo to je, stáhl se mi žaludek.

„Ahoj, Abs. Doufal jsem, že na tebe dříve či později narazím.“

„Parkere,“ pozdravila ho ne zrovna přívětivým hlasem. Chtěla jsem ho obejít a pokračovat dále, ale lehce mě vzal za ruku.

„Ale no tak. Nebuď taková.“ Pustil moji ruku a usmál se na mě, jako by se ty poslední tři měsíce vůbec nestaly. „Můžeme spolu…jenom mluvit?“

„Ne.“

„Abby. Co mám udělat? Mám prosit? Udělám to,“ řekl a usmíval se na mě tím svým úsměvem, za který by každá druhá dala nevím co. „Udělám cokoli. Chci jenom, aby to mezi náma zase bylo v pohodě. Co takhle zajít na oběd?“ Podívala jsem se na něj, jako by mu narostla druhá hlava. „Tak na kafe. Nemůžeme to probrat u kafe?“

„Kafe?“ Zeptala jsem se a on přikývl. Podívala jsem se přes rameno na budovu, kterou jsem zrovna ve spěchu opustila, a udělalo se mi mdlo. „Uděláš cokoli?“ Zeptala jsem se Parkera a podívala se na něj. Musela jsem polknout, abych zastavila nevolnost, která se mě zmocňovala. Hodlala jsem uzavřít smlouvu s ďáblem.

„Cokoli. Řekni, co potřebuješ.“

Zavřela jsem oči. Už teď jsem se nenáviděla za to, co jsem hodlala udělat.

 

Episode Ten: Twisted

eb-twisted-mcguire-fr.jpg

Všechno je na prd

::TRAVIS::

 

Seděl jsem v zaparkovaném autě a hrál jsem si se svým snubákem, zatímco jsem zíral na Iron E. Jaro se začalo projevovat v plné síle, zrovna neskutečně chcalo a všude se tvořily kaluže. Vypnul jsem motor a opřel se čelem o volant.

Na Perkinsonově náměstí jste mohli najít nejrůznější butiky, obchod s potřebami pro golf, potraviny, kavárnu, salón, kde vám udělali nehty, a přímo uprostřed toho všeho posilovnu Iron E. Svítilo se v ní a díky pošmournému počasí, jste tak mohli bez problémů sledovat, co se děje uvnitř. Byli tam lidi, co zvedali nejrůznější činky, posilovali na přístrojích nebo běhali na jednom z patnácti běžících pásů. Brandon byl za pultem recepce a flirtoval se svou recepční.

Zatnul jsem zuby. Univerzita nabízela studentům spoustu placených stáží a přivýdělků. Problém byl v tom, že už byl duben, a místa, která dobře platila, už byla obsazená. V tuto chvíli škola nabízela práci, která vám zajistila dostatečný příjem, abyste si mohli jít o víkendu zapařit, ale ne dost, abyste uživili rodinu. Obešel jsem všechny firmy, které nabízely práci, ale všude mi řekli, že už buď mají plno, nebo by mě byli schopni využít až na konci roku, kdy budou před Vánoci potřebovat každou volnou ruku.  Brigády, které nabízel přímo kampus, vám hodily tak 9 dolarů na hodinu anebo ještě míň. Nebylo to nic, co by mi zajistilo dost peněz na nájem a zaplacení všech účtů.

Poslední, co jsem si přál, bylo pracovat pro Brandona. Věděl jsem, že mě budou celé dny okukovat bohaté, znuděné paničky a u toho budou předstírat, že cvičí. Ale byla to práce, která zaplatí účty a na tom záleželo. Abby sice doučovala už druhý týden, ale to sotva pokrylo náklady na jídlo a benzín.

Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl klíčky ze zapalování a vylezl z auta. Zabouchl jsem za sebou dveře a utíkal rychle do posilovny, abych nepromok až na kůži. Dovnitř jste se mohli dostat jenom po zadání kódu, který jsem samozřejmě neměl, takže jsem zaklepal na venkovní dveře a čekal. Už to bylo hodně dávno, kdy jsem měl vlastní kód, a samozřejmě jsem ho zapomněl. Chlápek s krkem širším jak jeho hlava odložil činku, se kterou zrovna posiloval, a vydal se mi otevřít. Když kráčel ke dveřím, všiml jsem si, že nemohl dát ani ruce k tělu, a vypadal, jak by mu někdo do zadku strčil tyčku. Otevřel dveře a kývl na pozdrav.

„Brandone,“ zavolala skopová hlava.

Brandon se zrovna muchloval se svou recepční, když uslyšel, že ho volá. Jakmile mě uviděl, po tváři se mu rozlil úsměv.

„Maddoxi!“ zvolal a natáhl ke mně ruku. „Co ti kurva tak dlouho trvalo?“ Vzal mě za pravou ruku a začal mi s ní třást, pak mě přitáhl k sobě, aby mě mohl chlapsky obejmout a poplácat po rameni. Kreténi se takhle vždycky chtěli s každým vítat. „Tak co, vyplníš tu žádost, nebo ne?“

Přikývl jsem.

Brandon se otočil ke své recepční. „Žádost o práci Steph. Hned.“ Vyštěkl.

Steph se k nám otočila zády a předklonila se, aby mohla ze spodní skříňky vytáhnout žádost.

Brandon mě plácl do ramene, aby upoutal moji pozornost, usmíval se a ukazoval na Stephin zadek. Choval se, jak by mu bylo dvanáct. Neusmíval jsem se, ale ani nemračil, snažil se jsem vypadat, že mě to nezajímá.

Steph konečně našla, co hledala, a přicupitala k Brandonovi s propiskou a papírem.

„Našla jsem to,“ řekla a čekala, až ji její šéf pochválí.

„Jsi úžasná,“ řekl. „No není úžasná?“

Pokud je šukání s ženatým chlapem, co má těhotnou manželku, úspěch, který bych měl obdivovat… „Jo,“ odpověděl jsem mu. „Podávání věcí je náročná činnost.“

Steph začala potěšeně kývat, protože jsem dokázal ocenit náročnost její práce.

„Chceš to vyplnit u mě v kanclu?“ Zeptal se mě Brandon.

„Ty máš kancelář?“ Zeptal jsem se tak na půl žertovně.

Brandon se nafoukl jako páv. „Tudy. Steph,“ vyštěkl zase. „Vodu.“

Steph přikývla a vydala se sehnat nám nějakou vodu.

Přesně jak jsem předpokládal, zdi jeho kanceláře byly obsypané plakáty polonahých fitness modelek. Naproti jeho stolu bylo křeslo, do kterého se mi moc sedat nechtělo. Určitě si tam každý večer honil péro. Musel jsem se pousmát, když jsem si vzpomněl na to, že Abby byla takhle znechucená mým starým gaučem. Od té doby se toho stalo hodně a ze mě byl jiný člověk.

Steph přinesla dvě sklenice vody a akorát kývla, když jsem jí poděkoval. Celou cestu ke dveřím pokukovala po Brandonovi. Vypadala, že touží po tom, aby ji Brandon zase ohnul přes stůl.

„Takže jsi ženatý,“ řekl Brandon, vrtěl u toho hlavou a sledoval zadek Steph, dokud se za ní nezavřely dveře.

Sedl jsem si ke stolu a začal vyplňovat žádost o zaměstnání. Snažil jsem se to udělat co nejrychleji, abych mohl odtud vypadnout.

„Proč si to udělal?“ Zeptal se mě. „Musí to být fakt kočka.“

„Jak dlouho vlastníš tohle fitko?“ Zeptal jsem se ho, aniž bych vzhlédl od žádosti. Nechtěl jsem mu dát do držky za to, jak mluvil o mojí ženě, tak jsem raději změnil téma.

„Čtyři roky,“ odpověděl. „Tři roky s Joan.“ Opřel se v křesle, dal si ruce za hlavu a pokračoval. „Přepsala ho na mě, když jsme se rozvedli.“

„A jo. Zapomněl jsem, žes ho podědil.“

„Děcka dědí, Maddoxi. Joan tohle místo otevřela se svým bývalým manželem, ale já jsem tak dobrej v posteli, že mi dala všechno, co jsem chtěl. Tohle místo byla díra, kam chodili staříci a tlustoprdi. Já se s tou duchnou oženil a tohle místo změnil. No a teď je moje. Vydělávám trojnásobek toho, co kdy Joan.“

Vyplnil jsem všechny předešlé zaměstnání, které byly legální, podepsal se a podal žádost Brandonovi. Ten pořád mlel o fitku, o tom, že furt musí něco řešit s Joan, o tom, jak byla Joan nasraná, když zjistila, že zbouchnul jednu ze svých milenek. Teď byla Jaci jeho manželkou a on ji, i když byla v sedmém měsíci těhotenství, přinutil jednat s Joan, aby se s ní nemusel obtěžovat on.

Byl to fakt idiot a teď i můj šéf.

Steph zaklepala na dveře a nakoukla dovnitř. „Už jsem tady všechno zamkla a mířím domů.“

Brandon ji to akorát odmávl. „Hodlám vzít Travise někam na pivo.“

„To zní dobře,“ usmála se Steph a bylo na ní vidět, že by se chtěla přidat.

Postavil jsem se a podíval se na Brandona. „Zajdem někdy jindy, musím jít domů.“

„No jasně,“ řekl Brandon povýšeně. „Manželský život, je mi to jasné. Kdy můžeš začít? Nemyslím si, že ti bude trvat dlouho, než si najdeš stabilní klientelu.“

„Můžu od příštího pondělí.“

Brandon se postavil a podal mi ruku na pozdrav. Potřásl jsem si s ním a cítil se u toho, jak bych uzavíral smlouvu se ďáblem.

„Prvními tvými klientkami budou Bettinky.“

„Kdo?“

„Betty Roganová a Betty Lindorová. Smrdí jako naftalínové kuličky a mají více vrásek než vyhladovělý slon, ale platí dvojnásobek za to, aby mohly cvičit spolu a pokukovat po chlapech. Budou tě milovat. Jsou zárukou dobrých prachů. První den tě pozvou na oběd, jdi s nimi. Dají ti tolik prachů, že se nebudeš muset bát, jak zaplatíš další nájem. Tady,“ řekl a podával mi malou příručku a nějaký další kus papíru. „To jsou naše pravidla provozu a tvoje smlouva. V příručce najdeš, kolik je základní plat a jaké jsou provize. Neříkej mi, kolik si vyděláš na dýškách. Nechci vědět ani o tom, jak moc ti dávají navíc a jak sis na ty prachy vydělal. To je výhoda toho, že pracuješ v Iron E.“

Tak takhle si udržuješ zaměstnance. Jsi vlastně pasák.

„Dík,“ odpověděl jsem mu a narval si všechny papíry do kapsy. „Uvidíme se v pondělí.“

Protáhl jsem se kolem Steph, prošel prázdnou posilovnou a vyšel ven. Venku už byla tma a v kalužích kolem mě se odrážely světla z lamp. Moje auto bylo zaparkované uprostřed jedné z velkých kaluží.

„Kurva,“ povzdechl jsem si a vytáhl klíče z kapsy. Vylovil jsem si mobil a podíval se na displej. Jedenáct zmeškaných volání. „Kurva!“ Zamručel jsem a začal volat zpátky.

„Travisi?!“ Ozvala se Abby v telefonu. Zněla vyděšeně.

„Sorry Holu. Brandon mlel a mlel a já ho nemohl zastavit a odejít. Až-- “

„Trent měl nehodu,“ přerušila mě.

Další?!“ Vypadlo ze mě. „Je v pořádku?“

„Vrazil do nich opilý řidič. Jsou v nemocnici. Thomas už sedí v letadle a je na cestě sem.“

„Takže to musí být hodně zlé.“

„Je ve špatném stavu. Ale Cami je na tom hůř.“

„Jsem na cestě domů.“

„Okay. Buď opatrný a nejeď moc rychle.“

„Budu. Uvidíme se za chvíli. Miluju tě.“

Típl jsem telefon a rozběhl se k autu. Ruce se mi třásly, když jsem se snažil nastartovat. „Sakra Trente.“ Řekl jsem do prázdna a vydal se domů.

 

Episode Eleven: Wrecked

eb-wrecked-mcguire-fr.jpg

Zničený

::TRAVIS::

 

****UPOZORNĚNÍ: Druhá část této kapitoly obsahuje spoilery ze Sladkého zabudnutie (Beautiful Oblivion) ****

 

Dveře na pohotovost se před námi otevřely a já jsem stiskl Abbyinu ruku a vydal se dovnitř. Kolem nás jsme viděli matky, které drželi v náručí své nemocné děti, staré lidi, skupinu skateboarďáků, co tady byli s kámošem, který si zranil zápěstí. Ten seděl na židli a tiskl si ho k hrudi. Vzdechy, pláč, zvonění telefonů a místní hlášení tohle všechno ve mně vyvolávalo pocit, že se musím sebrat a utéct odtud pryč.

Za hranicemi čekárny, za dvojitými bezpečnostními dveřmi s malými okýnky, jsme slyšeli tlumený hluk – někdo tam nadával jak dělník a křičel.

Přikývl jsem a koukl na Abby. „To bude Trent. Musíme se tam za ním dostat.“

Abby neváhala ani minutu a vydala se k recepci. „Dobrý den…,“ spustila a podívala jsem na jmenovku, „Gladys. Hledáme Trentona Maddoxe.“

„Jste příbuzní?“ Zeptala se Gladys. Nevypadala, že se jí Abbyina naléhavost nějak dotkla. Měla na sobě brýle s řetízkem a v pauzách mezi mluvením špulila pusu. Pracovala tady asi tak o deset let déle, než její empatie, a bylo jí úplně u prdele, že můj brácha je zraněný a že se o něj bojíme.

„Je to můj bratr,“ řekl jsem jí. „Měl nehodu.“

„Jo ten opilý řidič,“ řekla Gladys.

Abby se na ni podívala. „Ne. Jeho srazil opilý řidič.“

„Já vím,“ povzdechla si Gladys. „Odmítá se nechat vyšetřit.“

„Takže Cami je zraněná taky?“ Zeptala se Abby. „Jak moc je to zlé?“

Zatnul jsem ruce v pěst a Abby mě vzala za ruku a odtáhla mě k židlím v čekárně, dříve než jsem na ni mohl vlítnout. Sedl jsem si a ani jsem si neuvědomil, že nervózně poklepávám nohou, dokud mi na ni Abby nepožila ruku, aby mě zklidnila. Opřel jsem si lokty o opěrky. To čekání bylo nekonečné. Trenton už jednou boural s někým, kdo mu byl blízký. A i když přežil, tak jsem měl někdy pocit, že nějaká jeho část ten den zemřela. Kdyby přežil tuhle bouračku a Cami ne…netušil jsem, jestli by se z toho někdy dostal.

„Travisi?“ Otočil jsem se a viděl tátu, jak stojí ve dveřích vedoucích do ambulance.

Vyskočil jsem a pospíchal za ním. Jak jsem k němu dorazil, přitáhl jsem si ho do náruče. „Jak mu je? Jak je Cami?“

„Trenton je okay. Chvíli bude kolem jenom poskakovat, protože má vyvrtnutý kotník. Má zlomenou ruku na dvou místech, ale jinak je v pohodě. Myslím si, že ten kotník si vyvrtnul, když utíkal.“

„Pane bože,“ řekla Abby a zakryla si pusu rukou. „Utíkal? Před kým? A proč?“

„Pojďme dovnitř,“ řekl táta, zahákl si ruku kolem mého lokte, a pak jsem ucítil, jak se o mě opřel. Na první pohled vypadal, že je v pohodě, ale měl zpocené ruce a červené oči.

„Tati, jsi v pohodě?“

„Já? Jasně…jasně.“ Vedl nás k vyšetřovně, kde byla Camille, a před dveřmi se zastavil.

„Co se stalo?“ Zašeptala Abby.

Táta si položil ruku na břicho a upřel pohled na podlahu. „Camille odjela z práce pěkně naštvaná. Trenton k ní stihl naskočit do auta. Pršelo a oni se hádali. Nevšimli si auta, co nezastavilo na stopce. Její Jeep se otočil čtyři a půl krát. Když se Trenton probral, tak jí vytáhl z auta. No, a když se mu nedařilo ji probrat, tak ji vzal do náručí a nesl jí skoro dva kilometry, k nejbližšímu domu.“

„Proboha,“ vydechl jsem. „Se zlomenou rukou?“

„Přesně tak,“ řekl táta a bylo slyšet, že je na Trentona hrdý.

Pak se opřel o dveře a pokračoval. „Camille zrovna dělají testy a Trenton je s ní. Až se vrátí, tak…,“ tátův hlas se zadrhnul a musel si odkašlat. „Chystají se mu narovnat kosti v ruce a zasádrovat ji. Už ho varovali, že ruka se začala hojit a že čím déle bude čekat, tím to bude horší. Ale on ji nechtěl opustit.“

Znovu jsem tátu objal. „A Cami?“

Když jsem se podíval na Abby, měla ve tváři výraz, který jsem moc nechápal.

Táta se zamračil. „Pořád je v bezvědomí. Má na hlavě pěkně velkou ránu a bouli. Jak se při nehodě rozbilo přední sklo, tak je oba dost pořezalo.“

Abby ho taky objala a táta se jí pevně držel. „Bude to v pořádku, tati. Vsadím se, že za chvíli budou oba jako noví.“

Táta se usmál a osušil si oči. „Tak to pak mají velkou šanci na uzdravení, co?“ Otevřel nám dveře do prázdného pokoje. Žádná postel nebo infuze, jenom nepořádek, který za sebou nechali doktoři a sestry a dvě židle. „Sedněte si. Ti dva by měli být za chvíli zpátky.“

„Co znamenal ten tvůj výraz před chvíli?“ Zeptala jsem se Abby, která se tvářila pěkně kysele.

„Nic,“ odsekla.

Postavil jsem se za ni a začal jí pomalu masírovat ramena. Zhluboka vydechla a bylo vidět, že se trochu uvolnila.

„Zlato,“ řekl jsem jí. „Svěř se mi.“

Rychle koukla na tátu, který vypadal, že ví, co se chystá říct. „Trenton nenechal nikoho řídit od té doby, co se vyboural s Mackenzie. A poprvé, když to udělá…to, co Cami udělala, bylo sobecké. A Thomas,“ v tu chvíli si Abby uvědomila, že řekla asi více, než měla, a zastavila se. „Nevadí. Neřeš to.“

„Dobře,“ odpověděl jsem a podíval se na tátu. „Tommy sem letí?“

Táta akorát přikývl.

„Co dvojčata?“

„Mají pohotovost. Přijedou příští týden.“

„Protože Trenton bude v pořádku,“ přemýšlel jsem nahlas. Pokračoval jsem v masáži Abbyiných ramen a mračil jsem se, jak moc se mi točily kolečka v hlavě. „Ale Tommy nečekal? To nezní jak on.“

Táta se k tomu dál nijak nevyjádřil.

Ve dveřích se objevil chlápek s oholenou hlavou v modré nemocniční uniformě a táhl za sebou nemocniční postel. Za ním se objevila žena, která mu pomáhala jednou rukou tlačit postel a druhou tlačila vozík, na kterém seděl Trenton. Bráchovi se na chvíli rozzářily oči, když nás uviděl, ale rychle mu zase pohasly.

Pomohl jsem ženě s vozíčkem, měla blonďaté, kudrnaté vlasy, které v šedé místnosti zářily jako slunce. Na její jmenovce stálo Christy a pod tím bylo napsáno rentgenolog.

„Díky za pomoc, Christy,“ řekl chlápek.

„V pohodě, Juliane. Chceš pomoct se zapnutím a připojením monitorovacího přístroje?“ Zeptala se. Julian akorát zavrtěl hlavou. „Dej vědět, když budeš něco potřebovat.“

Julian se zamračil na Trentona. „Jedině, když bude zase trvat na tom, že nás bude všude doprovázet.“

Christy se uchechtla a zamířila ke dveřím. Její oči se taky smály, když zamávala na rozloučenou. „Já si myslím, že to je sladké.“ Trenton měl zaťatou čelist, mračil se a upíral zrak na jedno místo. Jeho pravá ruka mu ležela bezvládně v klíně, obalená v nemocničním šátku, který sloužil jako provizorní dlaha. Z jeho okrajů vyčuhovaly pytlíky s ledem.

Chytil jsem madla Trentonova vozíku a popovezl ho, aby mohl Julian v klidu zajet s Camillinou postelí na její místo a zajistit ji.

Abby si klekla před Trentona. „Ahoj,“ řekla tiše a prohlížela si ho. Pravé oko měl celé rudé a jeho tvář, krk a ruce byly pokryté ránami od skla, které se na něj vysypalo.

Posadil jsem se na židli a opřel si lokty o kolena.

Trenton měl nepřítomný výraz a oči se mu leskly slzami.

Julian přilepil poslední elektrodu na Camillinu hruď, a pak nás nechal o samotě.

„Trente,“ začal jsem.

„Teď ne,“ řekl přidušeným hlasem.

„Já vím, co ti běží hlavou,“ odpověděl jsem a zavrtěl hlavou.

„Ne, nevíš.“

Zarazil jsem se a snažil se přijít na to, co bych chtěl slyšet, kdybych byl v jeho kůži. Co by mi pomohlo, kdyby na té posteli místo Camille ležela Abby? Vzpomínal jsem na to, jak jsem ji hledal v tom hořícím sklepě, na bolest a na strach, že ji ztratím. A nenapadlo mě nic. Ať už by mi řekli cokoli, tak by mi nepomohlo nic, kromě toho, že bych viděl Abby, že je v pohodě. Prohlížel jsem si Camillinu tvář, která byla klidná, lehce zakrvácená a velmi bílá. „Máš pravdu, netuším. Je to na hovno. Promiň.“

Trenton se na mě podíval. Třásl se mi spodní ret, když promluvil. „Zkoušel jsem ji zastavit.“

Položil jsem mu ruku na zátylek a opřel jsem se čelem o to jeho. „My to víme a ona taky.“

V tu chvíli vklouzla do místnosti sestra. Ze široka se na nás usmála, až se jí ukázaly ve tváři ďolíčky, a pak pokračovala ve žvýkání žvýkačky, která měla stejnou barvu jako její uniforma. „Zdravím ve spolek,“ zašeptala. „Jsem Katie a jsem ta, která srovná Trentonovi ruku. Slyšela jsem, že nechce jít na sádrovnu, takže Rosh donese všechno potřebné sem.“

Trenton vypadal, že mu to je úplně jedno.

„Neměl by to, ehm…dělat doktor?“ Zeptal jsem se.

Katie přiložila Trentonovi rentgenové snímky na tabuli a rozsvítila ji.

Když jsem viděl Trentonův snímek, oklepalo mě.

Katie se k nám otočila. „Já vím, že nejsem lékař, ale pouze asistent…ale jsem všechno, co máte. Po tom menším divadýlku, co tady Trenton předvedl, se doktoři rozhodli, že jsme přijatelná oběť.“

„Slečinky,“ řekl Trenton.

Ve dveřích se objevil muž v jasně zelené nemocniční uniformě a za sebou táhl vozíček, na kterém měl vše potřebné pro sádrování.

„Ahoj Roshi,“ řekla Katie a její hlas zněl vesele, i když šeptala.

Rosh zvedl z vozíku roli zářivě zelené pásky. „Donesl jsem tu nejlepší barvu, kterou jsme měli.“

„Díky,“ řekla Katie. „Ještě počkáme, až připraví druhý pokoj a na anesteziologa.“

Trenton zavrtěl hlavou. „Ne. Musím být tady, až se vzbudí.“

Katie zaváhala a podívala se na nás. „Její rodina je tady. A Vy tady budete, jen ne v téhle místnosti.“

Trenton se narovnal. „To zvládnu.“

Na Katie šlo vidět, že ho chápe. „Když budete křičet—“

„Neuslyšíte ode mě jediný zkurvený zvuk.“ Řekl Trenton a díval se jí do očí. „Slibuju.“

Katie ho chvíli sledovala, a pak přikývla. „Věřím. Okay Roshi, tak jdem na to.“ Umyla si a osušila ruce, a pak si na ně nasadila rukavice. Rosh mezitím postavil židli před Trentona a ujistil se, že kolečka jeho křesla jsou zabrzděná.

Trenton se psychicky připravoval na to, co ho čeká, zatímco Katie odstraňovala z jeho ruky šátek a sáčky s ledem. Potom mu ruku pomalu prozkoumala a kývla na Roshe.

Abby zadržela dech a táta raději poodstoupil.

„Radši si sedni táto,“ řekl jsem mu.

Akorát zavrtěl hlavou.

Katie se podívala na Trentona. „Připraven? Začneme s Vašim zápěstím.“ Ten akorát příkývl a Katie začala.

Trentonova tvář celá zrudla a šlo vidět, že se hodně přemáhá, aby nekřičel. Chytil jsem jeho levou ruku a on mě stiskl v ocelovém sevření.

„Nezadržujte dech,“ řekla tiše Katie. „Nechci, abyste tady omdlel. Už jsem skoro hotová.“ Trenton vydechl nosem. „Přesně tak. Soustřeďte se na dýchání. Jde Vám to skvěle.“

Seděl jsem vedle Trentona, koukal na to, jak mu rovnají ruku, a doufal jsem, že omdlí, aby tu bolest nevnímal. Ale Trenton to všechno vydržel, protože chtěl být vzhůru, až se Camille probudí. Když jsem si myslel, že už to nevydrží, tak Katie dokončila svoji práci a kývla na Roshe.

„Okay, to nejhorší je za námi,“ řekla. Obvázala gázu kolem Trentonovi ruky, Rosh si mezitím namočil nějakou další věc a začal omotávat Trentovou ruku.

„No nádhera,“ křenil se Rosh a omotával kolem jeho sádry tu zářivě zelenou pásku.

„Hned jak ti tahle ohyzdná věc uschne, tak ti ji podepíšu,“ řekl jsem. „Už vím, co ti tam napíšu.“

„Není vůbec ohyzdná,“ řekla Katie. „Je to náhodou krásná sádra.“

*****

Abby hlasitě zakručelo v žaludku. „Dá si někdo noční svačinku?“ Všichni jsme zvedli ruce, dokonce i Trenton. Abby odešla sehnat večeři a do dvaceti minut byla zpátky. Po další hodině a několika testech nás informovali, že Camille převezou do jiného pokoje.

„Proč ještě není vzhůru?“ Zeptal se Trenton.

Doktorka se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. „Mozek je komplikovaná věc. Otok už pomalu ustupuje a její funkce jsou v pořádku, což je dobrá zpráva. Myslím si, že se probudí brzo. Přidělili jsme jí samostatný pokoj nahoře ve čtvrtém, 4-14. Je úplně vzadu a opravdu pěkný.“

Jemně jsem poklepal Trentona po jeho zdravém rameni, abych mu ukázal svoji podporu, a potom jsme čekali, než připraví Camille na převoz do jejího nového pokoje.

Následovali jsme sestry k výtahu. Cestou jsme mávli na Katie a Roshe, kteří stáli u recepce. Když jsme dorazili k výtahu, zjistili jsme, že se tam Camillina postel a Trentonův vozík nevejde.

„Uvidíme se nahoře,“ řekla sestra.

Trenton se opřel o svoji zdravou ruku, aby mohl vstát z vozíku. Sestřička z toho nebyla nijak nadšená.

„Ne, zůstaňte tam!“ Prosila ho.

Trenton doskákal po jedné noze do výtahu a opřel se o postel. „Uvidíme se nahoře,“ řekl s kývnutím.

Dveře výtahu se zavřeli. Pro jistotu jsem počkal pár sekund, než jsem ho přivolal.

Abby vedle mě akorát funěla vzteky.

„Pořád jsi naštvaná?“ Zeptal jsem se.

„Ano. Je mi to líto, ale jsem. Nemůžu si pomoct, ale nemyslím si, že si zaslouží, aby kolem ní Trenton tak lítal,“ řekla.

Vedlejší výtah dorazil a ukázalo se, že se do něj vlezem. Pomohl jsem tátovi nastoupit, Abby jsme měli v patách. Vypadala, že se cítí provinile, kvůli tomu, co si o Camille myslí.

„Chápu děvče,“ řekl jí táta. „Dneska to je den plný emocí. Někdy potřebujeme někoho obvinit, aby nám to vůbec dávalo smysl.“

„Já…“ Abby vypadala, že se chce hádat, ale nakonec si to rozmyslela. Táta měl vždycky pravdu.

Když jsme vylezli z výtahu, uviděl jsem Thomase, jak stojí u sesterny.

„Tommy!“ Zavolal jsem na něj.

Otočil se a vydal se k nám. „Už jste něco slyšeli?“

Strčil jsem si ruce do kapes a pokrčil rameny. „Trenton má zlomenou ruku ve dvou místech. A i tak ji nesl skoro dva kiláky k nejbližšímu domu.“

Thomas zavrtěl hlavou. „To mi říkaly i sestry. Bože, není tady ještě ani celou noc a už si o něm povídá celá nemocnice.“

Abby akorát pokrčila rameny a na tváři jí hrál nevinný úsměv. „Je skvělé, žes dorazil.“

Thomas objal tátu a přikývl. Bylo vidět, že o něčem přemýšlí, a pak se na nás podíval, jako by si uvědomil, že jsme tam taky. „Můžeme je vidět?“

„Jasně,“ řekl táta. „Dali ji do pokoje na konci chodby…4-14.“

Thomas vyrazil tím směry a Abby po mě střelila pohled. Jamile Tom uviděl Camille, zastavil se na místě jako přimrznutý. Prohrábl si rukou svoje blonďaté vlasy. „Jsi… jsi v pořádku bráško?“ zeptal se Trentona, ale jeho oči nikdy neopustily Camille.

„Přežiju to,“ řekl Trenton.

Sestry opustily pokoj a Abby za nimi zavřela dveře. Dívali jsme se na Thomase, jak pomalu přistoupil ke Camillině posteli a jemně se dotkl její ruky. Trenton je pozoroval. Vypadalo, že nechápe, co se tady děje.

„Co to kurva děláš, Tommy?“ Zeptal se ho Trenton.

„Měl jsem dorazit dříve,“ řekl a jeho tvář se se zkřivila. „Promiň, Trente.“

Trenton nakrčil nos. „O čem to mluvíš?“

„Já…jsem nepřiletěl. Seděl jsem v autě před nemocnicí akorát tak dlouho, aby to vypadalo, že jsem přiletěl. Bylo to peklo a já jsem už unavený…promiň.“ Řekl Thomas znovu, tentokrát Camille.

„Tommy,“ řekl jsem. „Jsi v pohodě?“

Thomas se na nás otočil a zaváhal, když se koukl na tátu. „Jsem tady ve městě už nějakou dobu. Přijel jsem kvůli toho požáru, ale potom jsem zůstal…“

„Kvůli požáru?“ Zeptala se Abby a dívala se na Thomase se stejným výrazem, se kterým sleduje karty, co má v ruce, když hrajeme poker. Najednou se její výraz uvolnil, jako by se jí ulevilo, že odhalila pravdu. „Thomas James,“ zašeptala.

Zamračil jsem se a byl jsem naštvaný, protože jsem netušil, o co jde. Ale Trenton evidentně ano, protože zblednul. „Ne.“

„Trentone,“ začal Thomas.

„Ne!“ Řekl Trenton, jeho hlas daleko hlasitější než ten, kterým mluvil posledních pár hodin. Začal zrychleně dýchat, a pak měl problém popadnout dech. Podíval jsem se na našeho nejstaršího bratra a viděl jsem na něm jak je zraněný a zklamaný. „Tommy! Řekni mi, že se mýlím!“

Abby se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha. „Ten kluk z Kalifornie, se kterým Cami randila…T.J.“

Najednou to došlo i mě. „A kurva.“

Thomas stál uprostřed místnosti, nikdy jsem neviděl svého bratra tak provinilého, osamoceného a zahanbeného. Vydal jsem se k němu, ale pak se zastavil a kouknul po Trentonovi. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tohle naše rodina nikdy nezažila.

„Je to v pohodě,“ řekl nakonec Trenton. „Je to v pohodě Tommy. Já to chápu.“

Thomasovi se viditelně ulevilo, když mu Trenton odpustil, a měl problém dál mluvit. „Tys ji miloval jako první.“

„A ona byla tvoje první láska,“ řekl Trenton. Pak se zasmál, což v tomhle okamžiku bylo dost divné. „Snažila se mě varovat, ale já ji neposlouchal.“

„Donutil jsem ji, aby ti lhala. Nesnaž se mě omlouvat, Trente.“

Trenton zvedl svoji zdravou ruku, a pak ji zase nechal spadnout na opěrku křesla. „A co chceš, abych ti řekl, Tommy? Chceš, abych tě nenáviděl? Křičel na tebe? Zmlátil tě? Jsi můj bratr. Miluju tě, ať už se stane cokoli. Ona tě miluje taky.“

Thomas pomalu zavrtěl hlavou. „Ale ne tak, jak miluje tebe.“

Trenton se lehce usmál a podíval se na Camille. „Já vím.“

„My, ehm…“ vypadlo z Abby. Koukla na mě a já akorát přikývl. „Je pozdě,“ řekla Abby a vzala mě za ruku. „Jedeme domů. Vrátíme se zase ráno. Potřebujete, abychom něco dovezli?“

Trenton a táta zavrtěli hlavou.

„Potřebuješ svést tati?“ Zeptal jsem se ho a on zase akorát zavrtěl hlavou.

Objal jsem Thomase, tátu a pak velmi opatrně Trentona. Zamávali jsme jim a vydali se k výtahu. Nemluvili jsme, dokud jsme nedošli k autu. Otevřel jsem Abby dveře, a pak přeběhl na místo řidiče. Chytil jsem se volantu a zhluboka vydechl.

„Páni,“ řekla Abby a položila mi ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

„Tak to byla síla,“ řekl jsem. Nastartoval jsem auto, vycouval a vyrazil směrem k našemu bytu. Hodiny na palubce ukazovaly 3:47 a my byli široko daleko jediným autem na silnici. Když jsem zaparkoval u našeho bytu, slyšel jsem, že Abby zavibroval telefon. Koukla se na něj a hned telefon zase schovala. Začala se nervózně vrtět na sedadle.

„To byl táta?“ Zeptal jsem se. „Všechno je okay?“

Těžce polkla a dívala se ven na schody, které vedly k našemu bytu. „Kdyby Trenton nebyl schopný Thomasovi tak lehce odpustit, tak by to dneska mohlo dopadnout úplně jinak.“

„To je pravda,“ řekl jsem a přikyvoval.

Propletla své prsty s těmi mými a řekla: „Zlato, musím ti něco říct.“

„Prosím tě, neříkej, že i ty jsi zamilovaná do Tommyho.“

Zasmála se, ale bylo vidět, že jí něco tíží. „Trave…miluju tě. Miluju tě tak moc, že dělám blbosti. Ta zpráva…to byl Parker.“

„Parker?“ Cítil jsem, jak se ve mně probouzí vztek.

„Jo, ale,“ zavřela oči. „Udělala jsem to kvůli tobě. Bojím se o tebe.“

„A co s tím má společného Parker?“

„Jenom mě vyslechni,“ řekla. Zatnul jsem zuby a přikývl. Abby pokračovala, „Pamatuješ si ty kluky z Červených dveří? Ty dva, které jste s Shepleym zmlátili? Byli to kluci z univerzitních novin. Vyptávají se na tebe, Travisi. Lidi, kteří se chodili na vás koukat, policajtům nic neřeknou. Ale bojím se, že…by to mohli říct tady těm rádoby novinářům. Co když jim někdo řekne, žes tam byl?“

Musel jsem se uklidnit, než jsem jí odpověděl. „Ty,“ začal jsem a cítil jsem, jak mi bije srdce. „Mělas za mnou přijít. Mluvíme o všem, co se nás týče. Nejdeš za zasraným Parkerem Hayesem. To je poslední osoba, za kterou bys…“ vzdychl jsem a cítil, jak mi začalo cukat v oku. Byla to fakt dlouhá noc. Nejdříve jsem byl se svým kreténským šéfem, pak Trenton a jeho nehoda. Poslední věc, kterou jsem teď potřeboval, byla moje žena sdělující mi, že mluvila s Prakerem.

Oči se jí zaplnily slzami. „Já vím. Máš pravdu. Nevím, co jsem si myslela. Byla jsem zoufalá a zrovna jsem ho potkala a…souhlasil, že mi pomůže, když půjdeme na kafe.“

Zavřel jsem oči. „Abby, řekni mi, žes nešla.“

Slzy jí stékaly po tvářích a já jsem seděl a ani nedýchal. Zavrtěla hlavou.

„Souhlasila jsem,“ řekla nakonec. „Řekla jsem, že půjdu. Ale nemohla jsem.“

Musel jsem si opřít hlavu o opěrku. „Díky bohu!“

„Je mi to líto.“

Na chvíli jsem se zamyslel a došlo mi, že to je poprvé, co to podělala ona. Poprvé to byla ona, co měla průšvih. Narovnal jsem se a zamračil, snažil jsem se vypadat přísně. „Doufám, že už se to znovu nestane, Holu. Myslím to vážně.“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Nemůžu uvěřit tomu, žes to udělala,“ řekl jsem jí a v hlase bylo slyšet zklamání, které jsem cítil. Její spodní ret se začal třást a začala znovu brečet. Neudržel jsem se a řekl jí: „Baby, je to v pohodě. Nejsem naštvaný. Holubičko.“

Její celé tělo se otřásalo vzlyky. „Vím, že jsi zklamaný. Já jsem zklamala samu sebe.“

Položil jsem ji ruku na tvář a přinutil ji, ať se na mě podívá. „Copak to nevíš?“

Popotáhla a zavrtěla hlavou.

„Na světě není nic, co by způsobilo, že bych si o tobě myslel něco míň. Zvlášť když to je ve chvíli jako tahle, kdy se o mě bojíš. Myslíš si, že nevím, co je v sázce, pokud federálové zjistí, co se stalo? Nemáme to ještě za sebou. Jak na tebe můžu být naštvaný, když jediné, co chceš, je, abych byl s tebou?“

Otočil hlavu a políbila mě do dlaně. „Byla jsem tak hloupá, Travisi.“

„Seš hodně věcí, Holubičko, ale blbá nejsi.“ Sklonil jsem se k ní, abych jí políbil. Abby mě pevně objala. Cítil jsem, jak jí stékají slzy po tváři, její jazyk se propletl s tím mým. Konečně jsem si uvědomil, že se Parkera nemusím bát. Stejně jako její ex, Jesse, nebyl žádnou hrozbou, protože Abby mě milovala úplně stejně jako já ji. A láska, jako ta naše, nás občas nutila dělat šílené věci.

Rozhodl jsem se, že Parkera nechám být…prozatím.

Abby přelezla na zadní sedačky a přinutila mě udělat to stejné. Vysvlíkla mi triko a pak udělala to stejné se svým.

„Tady?“ Zeptal jsem se. Sex na zadních sedačkách auta jsem měl naposledy na střední.

„Tady,“ řekla. „Teď.“


Season Two Episode Twelve: Second Chances

Season Two

Episode Twelve: Second Chances

Druhá šance

:Abby:

 

Nervózně jsem si okousávala nehty, až do té fáze, kdy kůže kolem nich byla zarudlá. Na čele se mi tvořily kapky potu a z toho dlouhého stání na tvrdé podlaze mě začínala bolet záda. Přenášela jsem váhu z jedné nohy na druhou, abych jim trochu ulevila. Kdyby kolem mě nebylo hned několik dalších studentů, kteří byli stejně nervózní jako já, tak bych si připadala jako blázen. I když z nás v průběhu semestru byli soupeři, tak tady jsem žádné nepřátelství necítila. Naopak když jsme tady všichni stáli u prázdné korkové tabule před kanceláří pana Motta, tak jsme se navzájem tiše podporovali, protože jsme najednou byli na stejné lodi. První dva nejlepší studenti se totiž v podzimním semestru automaticky stanou pomocnými učiteli u pana Motta. Mým snem bylo stát se profesorkou matematiky a tahle pracovní pozice by v mém životopise vypadala náramně, stejně tak jako pro těch dalších padesát studentů, kteří tady se mnou stáli.

Letní prázdniny byly za dveřmi a zkouška ze statistiky u pana Motta byla jednou z posledních, která se vůbec na Easternském kampusu konala. Což bylo jasné nejen díky rozpisu zkoušek, ale i díky tomu, že v kampusu už prakticky nikdo další nebyl. Samozřejmě že jsme mohli sedět doma, kde je klimatizace, u počítače a čekat, až se objeví známky online, ale pan Mott byl ze staré školy a rád vyvěšoval známky nejprve na nástěnku, než je zadal do systému. Takže ti, kteří chtěli své výsledky znát co nejdříve, stáli v tom vedru na chodbě před jeho kanceláří a čekali.

Chyběli mi dny, kdy Travis čekával se mnou, ale už chodil do práce a neměl tolik času. Pracoval jako osobní trenér v Iron E Gym, kde si vydělával dost slušné peníze tím, že trénoval se staršími ženami. Jeho klientkám bylo padesát a výš. Nevydělal si tolik, jako když bojoval v Kruhu, ale i tak jeho výplata zaplatila nájem a většinu našich účtu. Rozhodně nosil domů více, než jsem si já vydělala doučováním. No a v době prázdnin si nevydělám vůbec nic. Měla jsem kvůli tomu výčitky svědomí. Travis byl rád, že může platit všechny účty a zároveň ho jeho práce bavila.

Travis posiloval i v době, kdy trénoval se svými klientkami, kterého nechaly všechno dělat a předstíraly, že ho při tom nesledují. Travis byl prakticky placený za to, že posiloval, což by dělal i tak kterýkoli jiný den. Byl mohutnější než kdy předtím a jeho svaly najednou byly velmi jasně definované, což vedlo k tomu, že se k němu zapisovalo více a více klientů. Vydělával nejvíce ze všech trenérů v Iron E. Zatím jsem si nepřipouštěla, co bude, až se k Travisovi zapíšou ženy našeho věku. Což se určitě stane, ale já jsem Travisovi věřila.

Dveře od kanceláře pana Motta se otevřely a z nich vyšla Trina – jeho stávající pomocná učitelka. V ruce měla papír, na kterém byly naše známky, ale držela ho tak, abychom je neviděli. Věděla jsem to, protože jsem sama chtěla nakouknout.

Trina se natáhla, aby její tichý hlas bylo v naší skupině slyšet. „Prosím, pokud máte jakékoli otázky, napište panu Mottovi email. Dnes nebude na žádné dotazy odpovídat.“

S těmito slovy se otočila k nástěnce, vyrovnala papír, který držela před chvíli v ruce, a připnula jej pomocí červených připínáčků k nástěnce. Když dokončila svůj úkol, tak se otočila na podpatku a snažila se protlačit davem studentů, který se k nástěnce začal tlačit. Všichni kolem mě byli vyšší a větší než já, takže jsem se začala cítit jako balonek v pinballu. Připomnělo mi to noc, kdy jsem poprvé byla na Travisově zápasu. Travis tenkrát ode mě všechny odtlačil, abych měla prostor. Vždycky byl můj ochránce, už od toho prvního dne.

„Hej! Hej, uhni! Uhni, doprdele!“ Slyšela jsem, jak Travis za mnou pokřikuje na lidi v mém okolí. Objal mě jednou rukou kolem pasu a tu druhou použil k tomu, aby odtlačil kluky, co se tlačili k nástěnce, a udělal místo pro mě a pro všechny holky. Jen co jsem ho uviděla, v břiše mi začali poletoval motýli, ale to že jsem zrovna vzpomínala na první večer, kdy jsme se poznali, ve mně vyvolalo touhu ho odtáhnout do nejbližšího tmavého kouta a strhat z něj oblečení.

„Jsi tady!“ Objala jsem ho a opřela si hlavu o jeho hruď.

Jednou rukou mě objal a druhou se snažil držet všechny z mého dosahu, aby do mě už nikdo nevrazil. „Marta mi řekla, že mám dneska skončit dříve. Vykládal jsem jí o tom, jak jsi nervózní. A tady jsem se zmínil, že to je na hovno, že tady nemůžu být s tebou.“

Výkřiky radosti a zklamání mě vrátili zpět do reality, takže jsem se otočila a začala hledat svoje číslo studenta. „Ty kráso.“ Otočila jsem se na svého manžela. „Jsem první.“

Travis se naklonil dopředu, aby se mohl ukázat na moji známku. „Tohle je tvoje?“

„Ano,“ odpověděla jsem nevěřícně. „Mám to.“

Travisovi se po obličeji rozlil úsměv. „Máš to?“

Spráskla jsem ruce dohromady a přiložila si prsty ke rtům. „Mám to!“

Travis se na mě vrhnul, zvednul mě do vzduchu a začal se se mnou točit. „To je moje holka! Paráda!“ Křičel na celé kolo.

Pan Mott vystrčil hlavu ze dveří, aby zjistil, kdo to tak řve. Poklepala jsem Travise po rameni a on mě postavil zpátky na zem. Pan Mott se na nás usmál a zase zmizel za dveřmi.

„Jsi skvělá!“ Zašeptal mi Travis.

Vzala jsem ho za ruku a vydala se dolů chodbou. Když jsem se dostali ven z Nagleovi budovy, kde se učila matematika a další vědy, Travis začal znovu křičet na celé kolo. „Moje manželka je génius!!“ Přitáhl si mě k sobě a dal mi rychlou pusu na tvář.

„Díky, žes přišel, Trave. Nemusels, ale já jsem fakt ráda, že jsi tady.“

Travis se rozzářil. „Já taky. Měly bychom to oslavit. Večeře?“

Zaváhala jsem. „Neuvaříme si radši něco?“

Travis se pousmál a začal se tvářit samolibě. Šáhl do kapsy a vytáhl štos stodolarových bankovek.

Nevěřícně jsem otevřela pusu. „Co to sakra je?“

„Paní Throckmortonová mi takto pogratulovala k ukončení druháku.“

„Dala ti jen tak…“ podívala jsem se dolů, abych mohla spočítat bankovky. „Pět set dolarů?“

„Jo,“ smotal je do ruličky a strčil zpátky do kapsy. „Takže kam tě mám dneska vzít?“

„Měli bychom je raději schovat…“

„Zlato, co takhle, kdybys mě nechala být mužem, který vezme svoji ženu někam ven, aby mohli oslavit její úspěch. Prosím?“

Musela jsem stisknout rty, abych potlačila úsměv. „Půjdeme někam, kde si můžu oblíct šaty a nebudu vypadat tak, že jsem až moc elegantně oblečená?“

Ze dveří budovy se vyhrnuli studenti a vydali se dolů po schodech, když se dostali až k nám, rozestoupili se jako Rudé moře, aby se mi a především Travisovi vyhnuli. Ten se na pár sekund zamyslel a začal se mračit. V našem městečku byla jen jedna lepší restaurace – Biasseti. Hned, jak mi ta myšlenka proběhla hlavou, začala jsem svého návrhu litovat.

Travis se akorát zašklebil. „Není to restaurace, která patří Parkerovým rodičům?“ To, že jsem měla jít na kafe s Parkerem, bylo stále ožehavým tématem mezi mnou a Travisem. Chtěla jsem se s ním potkat, abych zjistila, jak zabránit dvou studentům z místních novin, aby čmuchali kolem Travise. Ale měla jsem si najít jiný způsob.

„Máš pravdu. Vůbec mi to nedošlo. Nemusíme tam jít.“

Chvilku mě sledoval a přemýšlel, až se mu pomalu kouřilo z hlavy. Bylo vidět, jak se najednou uvolnil, a pak se na mě usmál. „Je to nejhezčí místo ve městě a už jsem tě dlouho neviděl oblečenou v hezkejch šatech. Je na čase, abysme si tam udělali vlastní vzpomínky, nemyslíš?“

„To je v pohodě, Trave. Můžeme si zajet do Chicaga a strávit tam noc. Zajít si do nějaké fajnové restaurace, kde nebudeme umět ani vyslovit, co tam vlastně vaří.“

„Holu, to je více jak hodina cesty.“ Podíval se na mě, a pak se usmál. „Chceš si oblíct šaty a dát si fajnový nudle? Tak pak si je oblečeš a dáme si je. Paní Maddoxová dostane to, co si přeje.“ Zvedl mě do vzduchu a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor. Zavýskala jsem, ale ignoroval mě. Vydal se se mnou po chodníku směrem k parkovišti. „Protože proč?“

„Pusť mě dolů!“ Křičela jsem.

„Řekni to!“ řekl a plácnul mě u toho zlehka přes zadek.

Zakřičela jsem znovu a začala jsem se smát, až jsem mohla sotva mluvit. „Protože jsi ten nejlepší ze všech manželů na celém světe.“

„Hlasitěji!“ řekl a zatočil se s námi.

Tak jsem to zakřičela z plných plic. „Jsi ten nejlepší ze všech manželů na celém světě!“

Z ničeho nic se zastavil a postavil mě zpátky na zem. Zachichotala jsem se a snažila se popadnout dech. Chvilku mě pozoroval, potom mě chytl za ruku a vedl k autu. „To teda jsem.“

Zapnula jsem si pás a Travis se ke mně natáhl, aby zkontroloval, jestli je pás opravdu zapnutý. Od té doby, co měl Trenton nehodu, tak se tohle stalo našim zvykem. Rozjeli jsme se směrem k bytu, kde bydlel Trenton s Camille – další část našeho každodenního rituálu. Travis dojel s naší Camry až na druhou stranu města, kde zaparkoval u poslední budovy areálu Highland Ridge. V těchhle bytech bydleli především mladé páry a mladí businessmani.

Vydala jsem se za Travisem nahoru po schodišti. Ten akorát zaklepal a hned vešel dovnitř. Ze začátku jsem se divila, že nikdo z Maddoxů nečeká, než jim někdo otevře, ale Travis trval na tom, že kdyby ostatní nechtěli, aby jim někdo lezl domů, tak by se zamkli.

Trenton ležel na gauči. Ruku, kterou měl v sádře, měl podepřenou o polštář a v druhé držel přepínač.

„Na co se to kurva zase díváš?“ Zeptal se ho Travis a nakrčil nos.

„Na doktora Phila,“ řekl Trenton. „Je to děsná kravina. Všichni ti lidi jsou naprosto šílení a ten plešatej šašek z nich tady tahá snad každou trapnou informaci. A oni mu řeknou úplně všechno, jen proto, aby měli terapii zadarmo.“

Podívali jsme se s Travisem na sebe, protože jsme si nebyli jistí Trentonovým psychickým zdravím, a pak jsme si vedle něj sedli na gauč.

„Cami je v práci?“ Zeptal se Travis.

„Jo,“ odpověděl Trenton. „Jsem rád, že jste se stavili. Už ji přivádím k šílenství, protože jí volám tak dvacetkrát denně. Nemůžu chodit do práce, tak se snažím uklízet a prát, než se vrátí domů. Koukám se na Tak jde čas a Doktora Phila. Sami Brady je fakt kočka. Kdybych moh, tak jí ojedu.“

„To bys neudělal,“ řekl Travis a vzal Trentonovi ovladač z ruky. Vypnul televizi a ovladač hodil na křeslo, ten se odrazil, ale naštěstí nespadl.

„Hej,“ řekl Trenton a mračil se.

„Měl bys za mnou zajít do Iron E a začít se mnou posilovat, když nebudu mít zrovna klienty,“ řekl Travis.

„Jo? Jak se ti tam vůbec daří?“

„Brandon Kyle je kokot,“ postěžoval si Travis.

Trenton kývl mým směrem. „Říká pravdu?“

„Netuším. Travis si nemyslí, že je dobrý nápad, abych jeho šéfa potkala.“

„Aha. Ten chlap nedokáže držet jazyk za zuby, co?“ Popíchl Trenton Travise.

„Ten imbecil si evidentně přeje zemřít,“ řekl Travis a pak se zamyslel. Hned se však z toho vzpamatoval. „Jak se má Cami?“

„Dobře,“ přikývl Trenton. „Daří se jí dobře. Omlouvá se mi asi tak každých deset minut. Pořád má výčitky svědomí.“

„To by měla,“ zamumlala jsem, hlasitěji, než jsem měla původně v plánu, protože Trenton ji začal hned obhajovat.

„Vrazil do nás opilý řidič, Abby. Já vím, řídila, když byla hodně rozčílená, ale nemohla tomu zabránit. Nebyla to naše vina. Ale já vím, že to říkáš, protože mě miluješ.“

„Leda ve snu,“ poškádlila jsem ho a natáhla se přes Travise, abych do něj mohla dloubnout.

„Hej!“ Řekl Trenton a usmál se na mě.

Travis se samolibě ušklíbl. „Nesl si Cami dvě míle se zlomenou rukou a teď nezvládáš, když do tebe Holu dloubne? To seš teda pěknej sráč.“

Zachehtala jsem se. Nic jsem nemilovala tak moc, jako když jsem mohla sedět a jen z dálky sledovat Maddoxovi ve vzájemné interakci. Buď se prali, nebo objímali, nebo zápasili, chránili navzájem a nebo uráželi jeden druhého. Byli fakt roztomilí.

Trenton Travisovo pošťuchování ignoroval a podíval se na mě. „Ona tě má fakt ráda, Abby. A chce, abys měla ráda ty ji.“

„Já ji mám ráda,“ lhala jsem. Po pravdě mi byla Camille ukradená. Nikdy mě nezajímala, ani když byla jenom Travisovou oblíbenou barmankou u Červených dveří. Nikdy jsem nebyla schopná říct, co mi na ní vadí, ale i kdyby v ten den nehody neseděla za volantem s mým švagrem na sedadle spolujezdce, tak pořád chodila s Thomasem a Trentonem ve stejný čas. A to bylo něco, co jsem jí nemohla odpustit.

„Prošla si už v životě hodně věcma stejně jako ty. Dej jí šanci,“ řekl Trenton

Travis se natáhl a poplácal mě po stehně. Jeho ruka se dotkla i mé holé kůže a on hned začal to místo hladit, jen pro případ, že by mě plácl až moc. Byl to mohutný chlap a stále nabíral na objemu, díky tomu, kolik času trávil v posilovně. A choval se, jako kdyby mě měl zranit pokaždé, když se mě dotkne. Musela jsem se tomu zasmát.

„Co?“ Zeptal se Travis.

„Nezáleží na tom, jak velké máš svaly, já fakt nejsem z cukru.“

„Taky sis toho všimla?! Sakra chlape!“ Trenton vzal do ruky Travisův biceps a snažil se ho zmáčknout. „Nějak nám tloustneš.“

„Tloustnu,“ zopakoval Travis. „Tohle všechno jsou svaly, vole. Závidíš?“ Zeptal se a zaťal svaly. Jeho biceps narostl do takové velikosti, že Trenton už nebyl schopen ho jednou rukou stisknout. Až do tohoto momentu mi nedošlo, jak moc Travisovi svaly narostly za těch pár týdnů.

„Slečinko,“ zamumlal Trenton a opřel se zpátky o sedačku.

„No, myslím si, že bychom měli jít,“ postavila jsem se a upravila si kraťasy. „Potřebuješ něco Trente? Donese ti Cami večeři, nebo…?“

„Mám večeři,“ řekl a mával rukou jako by nás vyháněl. „Uvařila mi několik mražených jídel, které jsou právě v mražáku.“

Vypadal tak hrdě a bylo na něm vidět, že si moc přeje, abych to schválila, že jsem se usmála. „To od ní bylo fakt milé. Jsem ráda, že se o tebe stará.“ Naklonila jsem se k němu, abych ho mohla políbit na čelo, a pak se otočila a vyšla s Travisem ven.

Jakmile jsme vlezli do auta, Travis nastartoval a potom zamyšleně seděl a ťukal prsty o volant.

„Chybí ti motorka, že jo? Můžeme si ji zase vzít zpátky. Mě chybí taky.“

Akorát se zatvářil. „Já si jenom přeju, abys zapomněla na celou tu nehodu a na všechno kolem Tommyho a dalas jí šanci.“

Tak tohle jsem nečekala. Nebyla jsem zvyklá být tou špatnou. A už vůbec jsem nebyla zvyklá, aby Travis nevěřil mojí intuici. Ale na druhou stranu měl pravdu. Camille byla součástí rodiny. A to mě štvalo ještě víc. „Vždyckys ji měl rád,“ řekla jsem a u toho sledovala mladý pár, který čekal na to, až se jejich jorkšír vykadí hned vedle Trentonových schodů. „Já jen…prostě nemůžu.“

„Jednou bude tvoje švagrová, takže by bylo fajn, kdybys vyřešila, co tě trápí. Trenton ji miluje. Měla bys s ní promluvit už kvůli tomu.

„Nechci. Nemyslím si, že vydrží tak dlouho.“

„Fakt?“ Zeptal se Travis. „Proč si to myslíš?“

„Myslím si, že se buď odstěhuje do Kalifornie, nebo si najde někoho jiného. Je ten typ.“

Travis zavrtěl hlavou. „To neříkej, baby. Tohle by Trentonovi zlomilo srdce. A Tommy by ji stejně nevzal zpátky. Na to Trenta moc miluje.“

„Ale ne tak, aby se jí vůbec nedotkl. To se zase neboj, jsem naštvaná i na něj.“

„Ale nic z toho není tvoje starost, Holu.“

Otočila jsem se, abych na něj viděla, když mu odpovídám. „Opravdu? Ty jsi ponořený tak hluboko v Trentonově zadku, že ti hlava čouhá z jeho pupku, a já si mám hledět svého?“ Zeptala jsem se ho a ukázala na sebe, abych tím zdůraznila, co chci říct.

Travis se zasmál a naklonil se ke mně. Já jsem se odtáhla, což způsobilo, že se začal smát ještě víc.

„Co je na tom tak vtipného?“ Odsekla jsem.

„Jsi děsně sexy, když jsi naštvaná. Je to fakt směšné, jak moc se tě potřebuju dotýkat, když takhle celá zrudneš a jsi naštvaná.“

„Nejsem vůbec rudá.“ Řekla jsem trucovitě.

„Pane bože, pojď sem,“ řekl a natáhl se pro mě. Snažil se mě políbit, ale uhnula jsem mu. Čím více jsem uhýbala, tím silněji si mě k sobě přitahoval. A musím říct, že svým způsobem to bylo fakt erotické.

„Ne!“ Zaprotestovala jsem, ale nějak aktivně jsem se mu nebránila, abych ho zastavila před tím, aby mě políbil. Právě ve chvílích jako tahle mi docházelo, že mi patří. Nebyl to sen, ani fantazie a ani nějaká romantická ptákovina. Travis Maddox byl skutečný a já jsem za byla jeho manželka. Dotkla jsem se jeho tváře a otevřela pusu, aby mě mohl políbit, jak se patří.

Někdo zaklepal na okýnko, což způsobilo, že se Travis přestal věnovat mým ústům a koukl, kdo to je.

Povzdychla jsem se a snažila se upravit si vlasy, zatímco Travis zmáčkl ovládání okýnka, aby ho mohl spustit. „Ahoj, Cami.“

„Jdete na návštěvu?“ Zeptala se tím svým falešně radostným hlasem.

Byla až moc milá a prostě se snažila až moc. Věděla, že ji nemusím – ne že bych se to snažila utajit.

„My…my jsme zrovna odešli. Jsme na cestě domů,“ řekl Travis.

„Aha,“ řekla Camille poraženě.

„Můžem zůstat, jestli chceš,“ řekl jí Travis. Štípla jsem ho za to do boku, až na mě zavrčel, a raději mě chytil za ruku. „Ale jen na pár minut. Dneska máme rande.“

„Ooo, to zní dobře. Už se těším, až se bude Trent cítit líp. Už je to pěkně dlouho, co jsme byli na rande.“

„No,“ začal Travis a já ho tiše prosila, aby dál nepokračoval. „Klidně se k nám můžete přidat.“

Camille se na mě podívala a pokrčila rameny. „Dík, Trave, ale zrovna šetříme peníze. Ale někdy jindy určitě. Bavte se.“

Oba jsme Camille zamávali. Objala se kolem pasu a vydala se směrem ke dveřím do jejich bytu. Chvilku před tím, než vešla do bytu, tak se jí rozzářily oči a usmála se. To když uviděla Trentona.

„Dobře. Máš pravdu.“ Řekla jsem. „Zazlívám jí pár věcí a měla bych to nechat být.“

Travis zvedl moji ruku a políbil ji. Klimatizace jela konečně naplno, ale jeho ruce byly ještě trochu upocené z doby, než se rozjela klimatizace. Bylo na něm vidět, že je rád, že jsem se tak rozhodla.

Povzdechla jsem si a vytáhla z kabelky mobil. Našla jsem číslo od Camille, vytočila ho a přiložila si telefon k uchu.

„Ahoj?“ Řekla a zněla překvapeně.

„Hej, Cammi. Tady Abby.“

„Já vím,“ řekla a zněla pobaveně. Snažila jsem se to nebrat tak, že si ze mě dělá srandu, protože to bylo to první, co mě napadlo.

„Já, hmm…měly bychom si zajít někdy na kafe nebo prostě posedět. Už mi skončila škola. Pokud máš ráno nebo večer volno, tak mi dej vědět a dáme si někde sraz.

„Oh.“ Zadrhla se. „To bych byla opravdu, opravdu ráda, Abby. Zítra ráno mám volno, abych mohla odvézt Trentona na kontrolu, a pak bych měla mít volno. Jdeme tam hned ráno a hotoví bychom měli být tak kolem půl desáté. Můžu teda hodit Trentona domů a kolem desáté bych měla mít volno. Můžem se potkat na kafe?

„V Daily Grindu?“ Zeptala jsem se.

„Dobře. Teda ano. Moc se těším. Nemůžu se dočkat,“ řekla a šlo vidět, že neví, co má říct. „Okay. Uvidíme se zítra.“

Ještě než jsem zavěsila, tak jsem v telefonu zaslechla, jak mluví na Trenta. „Chce jít se mnou na kafe!“

„To je skvělé, lásko.“ Odpověděl jí Trent.

Ukončila jsem hovor, ještě než jí došlo, že bych jí mohla slyšet, a odložila telefon do držáku na hrnky. „Je nadšená.“

Travis se zasmál. „Slyšel jsem. Myslím, že tohle je pro ni nejlepší zpráva tohoto roku.“

Zaklonila jsem se a podívala se na něho. „Chci s ní vycházet. Opravdu. Jen se nemůžu zbavit toho pocitu, že bych si na ni měla dávat pozor.“

„Ať už to je cokoli, tak věřím tomu, že ty na to přijdeš.“

„Ale dneska večer,“ řekla jsem a usmála se na něj, „mi dluží večeři u Biasettiových.“

 

*****

Děkuji, že jste si přečetli první kapitolu druhé série Nekonečně krásné. Musím říct, že z této série jsem opravdu nadšená. Pokud chcete vědět, jaké další projekty mě čekají, tak se podívejte na můj web.

A co dalšího by vám nemělo uniknout:

Mám newsletter, ve které najdete exkluzivní novinky, giveaways a fotky. Určitě se nezapomeňte k němu přihlásit na úvodní stránce.

Novela A Beautiful funeral (Maddoxovi bratři, kniha 5) je už na světě. Umístila se v žebříčku bestsellerů New York Times, USA Today a Wall Street Journal. Určitě si ji nenechte ujít! V této knize se dozvíte, jak Maddoxovi žijí po jedenácti letech, protože přímo navážete na epilog Krásné katastrofy. Tahle knížka je vyprávěna z pohledu všech bratrů Maddoxových, jejich manželek a pár dalších postav, o kterých jste předtím neslyšeli.

V eshopu na mých stránkách najdete knížky v akci! Jsou zde limitované věci. Nepřehlédněte mikiny, podepsané knihy a další!

Uvidíme se ve čtvrtky u nových epizod Nekonečně krásné.

 

<3,

Jamie


Karma

::Travis::

Podpatky od mých bot se pevně opíraly o rozžhavený asfalt hlavní silnice, která se táhla přes celé univerzitní městečko Eakins. Zvuk motoru mého Harleye mi pomohl, abych se úplně uvolnil. To, že jsem se mohl projíždět na motorce po městě, pro mě bylo největším relaxem, i když mě bolelo celé tělo z dnešní směny v Iron E.

Abby měla od našeho posledního rande až euforickou náladu. Ukázalo se, že ta holka má fakt štěstí, protože ten den, kdy jsme šli do restaurace, tak tam její majitelé nebyli. Rodiče Parkera Heyese sice mohli vlastnit Biasetti a pořád to byla restaurace, kam Parker vzal Abby na jejich první rande, ale jakmile jsme si sedli, z Abby zase byla ta hihňající se, vtipná, sarkastická kráska, kterou jsem poprvé vzal do pizzerie na naše první ne-rande. Cítil jsem se, jako bysme zase byli jenom studenti na výšce – žádné účty, u kterých bychom museli řešit, jak je zaplatíme; žádní federální agenti, kteří by čuchali kolem. I tak jsme věděli, že máme obrovské štěstí. Adam byl zavřený ve vězení a čekal, až s ním zahájí soudní řízení. A já jsem chodil na rande se svojí manželkou a mohl jsem předstírat, že největší problém, který máme, je, že spolu Abby a Camille nevycházejí.

Na semaforu se objevila zelená, zařadil jsem rychlost a přidával plyn, až jsem měl pocit, že letím. Dodržování rychlosti bylo pro ty ostatní, ne pro mě. Semestr už skončil a práci jsem měl dneska taky za sebou. Bez školy na programu dne jsem měl dost času věnovat se rodině a mé drahé. Konečně jsem na chvíli nemusel řešit, jak skloubím práci a všechny termíny ve škole. Do práce…domů…za Holubičkou. To byla hudba pro moje uši – pokud se nám u dveří neobjeví federálové a nezatknou mě. Tohle byl scénář, který jsem nemohl dostat z hlavy.

Zkoušel jsem si vzpomenout, jaké to bylo v létě po prváku. Hodně jsem pil, spal s každou, která se namanula – nemusel jsem se starat o to, jestli mě zavřou na doživotí a už nikdy neuvidím Abby. Vlastně jsem tenkrát neměl žádné starosti. Ale hrabat se v minulosti nemělo smysl. Díky Abby jsem měl pocit, že můj život – vlastně každý okamžik v něm – má smysl. Znali jsme se osm měsíců a já jsem se děsil toho, že to je jenom sen. Za tak krátkou dobu jsme si prošli tolika průsery a šílenostmi, ale byli jsme spolu a byli jsme šťastní. Někdy jsem se ptal sám sebe, kdy se tak asi to posere.

Odbočil jsem na tátovu příjezdovou cestu a pod koly mého Harleye začal vrzat štěrk. Zastavil jsem a opřel motorku o stojan, zatímco jsem vypl motor. Táta se objevil na verandě, tak jako pokaždé, když jsem ho přijel navštívit. S tím rozdílem, že dneska s ním tady byl Trenton, který stál vedle táty a zdravou rukou si přidržoval tu v sádře.

„Koho nám sem čerti nesou,“ řekl táta s vřelým úsměvem na tváři. Usmíval se na mě od ucha k uchu a oči mu jenom zářily. „Jsem rád, že tě zase vidím. Nestůj tam, jak bys tam chtěl zakořenit a pojď dál.“

Poplácal jsem tátu po rameni, když jsem procházel kolem, a kývl na Trentona.

„Hoj slečinko,“ řekl jsem.

Trenton na mě akorát kývl.

Prošel jsem krátkou chodbou a vešel do obýváku. Došel jsem až ke gauči a svalil se na něj. Ten se díky mojí váhy posunul a bouchl do zdi. Táta to naštěstí přešel mlčením. Sedl si na houpací křeslo a začal se houpat, zatímco čekal, až ze mě vypadne, proč jsem vlastně tady.

Trenton si vedle mě opatrně sedl. Nikdy jsem neviděl, aby vypadal tak slabě.

Zamračil jsem se. „Jsi v pohodě?“

„Jo,“ zamručel. „Všechno v cajku.“

„Myslím to vážně. Vypadáš fakt děsně a hýbeš se ještě pomaleji než normálně.“

„Díky blbečku,“ zavrčel.“

Podíval jsem se na tátu. „Zdá se to jenom mě?“

„Ne, taky jsem mu to říkal,“ odpověděl táta. „Doufal jsem, že mu taky něco řekneš.“

Trenton se opřel o gauč a povzdechl si. Dokonce si opřel hlavu. „Dobře, máte pravdu. Necítím se už nějakou dobu dobře. Ale nehodlám ke svému mrzáctví přihodit ještě rýmičku.“

„Nechovej se jako idiot, Trente. To, že to budeš ignorovat, všechno akorát zhorší. Obzvlášť pokud se tvoje tělo snaží, co to jde, vyléčit všechny jeho zranění.“ Řekl jsem mu.

Táta a Trenton na mě akorát zírali.

„Co se to s tebou děje, Trave?“ řekl Trenton. „Oženil ses a najednou se z tebe stál táta?"

Táta se začal otřásat smíchy a já se snažil schovat vlastní úsměv.

„Tak jak to jde v práci?“ zeptal se mě.

Ten gauč byl už tak starý, že sedět na něm pohodlně byl nadlidský výkon. Byl hrbolatý, chyběla v něm tak půlka původní vycpávky, ale vybrala ho máma ještě předtím, než jsem se narodil. Táta přišel o mámu, ale nechtěl se zbavit věcí, které mu ji připomínaly.

„Je to v klidu. Můj šéf je čurák, ale naučil jsem se ho ignorovat a rychle odpálkovat.“ Koukl jsem se na Trentona. Vypadal opravdu bledě a na čele mu vyrašil pot. „Trente, vzal sis ráno prášek?“

„Jeden jsem si ráno vzal.“ Odpověděl mi a pokrčil své zdravé rameno.

„Tak, co se s tebou děje?“

„Netuším, chlape. Necítím se dobře. Přestaň si hrát na ošetřovatelku.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal jsem se. Camillino auto bylo na odpis, takže jakmile jí dovolili řídit, tak jezdila Trentonovým omláceným Dodgem.

„Táta mě vyzvedl.“

Koukl jsem na tátu, který pozoroval Trentona. Vypadal, že se o něj bojí. „Když jsem mu volal, tak v telefonu nezněl vůbec dobře.“ Řekl táta.

„Okay,“ řekl jsem, stoupl si a natáhl ruku směrem k tátovi. „Dej mi svoje klíče, tati. Bereme Trentona na pohotovost.“

„Cože? Kurva, to teda ne,“ spustil Trenton.

„Vstávej,“ houkl jsem na něj.

„Trave,“ řekl Trenton a koukl se na mě. Bylo vidět, jak je unavený. „Nemám na to prachy.“

Chvíli jsem na něj koukal, a pak si povzdechl. „Zatáhnu to, takže se zvedej.“

„Ne. Nemůžu po tobě chtít, abys to udělal,“ odpověděl Trenton a vypadal ještě hůř než před chvílí.

„Vstávej, Trentone, nebo si tě hodím přes rameno a odnesu tě tam.“

Trenton chvíli zíral do podlahy a tiše nadával. Pak se ale postavil a zavrávoral. Položil jsem si jeho dobrou ruku kolem krku a podpíral ho cestou k autu. Nejdříve jsem pomohl do auta jemu a pak tátovi. Ten po mě hodil klíčky. Obešel jsem auto, aby sem se ujistil, že jsem s motorkou zaparkoval dostatečně daleko.

Automaticky jsem vytáhl telefon a začal psát své ženě, ale pak mi došlo, že kdybych jí to teď poslal, tak by vyžadovala odpovědi, které jsem neměl. Rozhodl jsem se, že počkám, až budu mít nějaké informace. Sedl jsem si za volant, strčil klíče do zapalování a nastartoval. Motor v tátově autě zaškytal, a pak chcípnul.

„Nesnaž se moc šlapat na plyn, jinak přesytíš motor.

Zkusil jsem nastartovat ještě jednou. Slyšel jsem, jak to párkrát v motoru cvaklo, ale nenaskočil. Koukl jsem na Trentona, protože to byl on, který vždycky opravoval tátovo auto. Ale díky jeho zranění a tomu, že mu bylo zle, nebyl schopen na jeho autě pracovat. Tohle auto by patřilo spíše do muzea než na silnice, takže bylo třeba na něm furt něco spravovat.

Táta ukázal na zapalování a začal točit prstem. „Okay, nastartuj to ještě jednou, pak to nech odpočinout, a pak to zkus ještě jednou. Ale tentokrát sešlápni plyn až na podlahu.“

Udělal jsem to, co mi řekl, a sešlápl jsem pedál na podlahu. V motoru to čtyřikrát cvaklo, a pak naskočil. Poklepal jsem volant, zařadil zpátečku a vyjel z příjezdové cesty. Trenton heknul, když jsme přejeli patník. Dal jsem tam rychlost a vyrazil co nejrychleji na pohotovost. Čím blíže jsme byli, tím hůře vypadal.

„Trave,“ řekl a zavřel oči. „Už mi není tak zle, takže se klidně vraťme.“

Koukl jsem na něj. Byl bledý jako stěna a z čela mu kapal pot.

„Na to zapomeň, jedeme na pohotovost.“

Trenton řekl pár slov, které nedávaly smysl, a pak omdlel. Táta si ho opřel o svoje rameno a starostlivě ho pozoroval.

„Travisi,“ řekl táta klidným hlasem, ve kterém bylo nepatrně slyšet strach.

„Dvě minuty.“

Táta akorát přikývl, protože věděl, že jedu, jak nejrychleji to jde.

Zastavil jsem před vchodem do nemocnice tak prudce, až jsme všichni poskočil. Podařilo se mi zaparkovat na místě, kde stávaly sanitky, hodil jsem tam neutrál. Přeběhl jsem na stranu spolujezdce. Táta už lezl pomalu ven. Naklonil jsem se dovnitř, abych mohl vytáhnout Trentona ven a hodit si ho přes rameno. Měl jsem pocit, že neváží skoro nic.

Hned jak se před námi otevřeli dveře, tak nás zahlídla sestra na recepci, která začala svolávat další sestřičky. Ze dveří vyběhly tři sestry s vozíkem, na který jsem Trentona položil. Sestřičky se k němu hned vrhly a začaly měřit jeho životní funkce, zatímco ho tlačili ke dvojitým dveřím na konci místnosti.

Táta koukl na Trentona, a pak na mě.

„Jdi s ním, já se postarám o zbytek.“ Řekl jsem.

Táta kývl a vydal se za svým synem. Dveře se za nimi zavřely a já si musel odkašlat, abych mohl promluvit na sestru na recepci. Vypadala, že se jí to, co právě viděla, nijak nedotklo. Několikrát klikla myší, a pak si připravila ruce na klávesnici, aby mohla začít psát.

„Jméno?“ Zeptala se.

„Jeho jméno? Trenton Allen Maddox.“

Napsala jeho jméno a kývla. „Máme ho v systému…vypadá to, že tady nedávno byl.“

Akorát jsem přikývl.

„Ach, to je vlastně ten, který…“ uvědomila si, že mluví nahlas, a zastavila se, aby víc neprozradila.

„Jo, to je on.“ Odpověděl jsem jí.

Řekl jsem jí všechny informace, a pak mi nabídla, že mě odvede za tátou a Trentonem. Zavolala si, aby zjistila, kam Trentona uložili, a pak mě protáhla úplně jinými dveřmi, než se předtím vydali ti dva. Prošli jsme kolem čekárny a pokračovali dál chodbou. Když jsme došli k vyšetřovně, která měla na dveřích číslo deset, zastavila se a otevřela dveře.

„Děkuji“ řekl jsem a vešel dovnitř. Protáhl jsem se za závěs, který rozděloval místnost, a uviděl jsem tátu, jak stojí v rohu místnosti. Sledoval sestřičky, které zrovna finišovaly zavádění kapačky do Trentonovi ruky. Ten byl vzhůru, ale vypadal vyčerpaně.

„Ahoj,“ řekl ochraptěle.

Přejel jsem si rukou přes vlasy a zhluboka vydechl. „Vyděsils mě k smrti.“

Do místnosti vstoupila žena v bílém plášti a natáhl ruku na pozdrav. „Zdravím.“ Potřásl jsem jí rukou. „Jmenuji se doktorka Walshová. Trent je stabilizovaný a vzhůru. Nelíbí se mi ale jeho tep. Ale myslím si, že když ho napumpujeme dostatkem tekutin, tak se dá zase do pořádku.“

„Co mu je?“ Zeptal jsem se.

Usmála se a z culíku jí vypadla lokna rudých vlasů. Brýle s černými obloučky se jí svezly po nose dolů, takže si je zase posunula zpátky. „Děláme pár testů. Váš otec zmínil, že měl nedávno vážnou nehodu.“

„Jo, je to tak dva měsíce zpátky.“ Řekl jsem.

Pořád se na mě usmívala a koukala na mě, jako by na něco čekala.

„Co?“ Zeptal jsem se.

Koukla se do tabletu, který držela v rukou. Několikrát klepla na obrazovku, a pak se podívala na monitor na zdi, na kterém se objevily snímky Trentonových rentgenů. Chvíli se na ně dívala a krčila u toho nos. „To vypadá na pěkně škaredou zlomeninu. Měl jste štěstí, že jste nemusel jít na operaci.“

„To by znamenalo, že by musel opustit pokoj svojí přítelkyně.“ Odpověděl jsem jí.

„Pravda, zapomněla jsem, že ona tam byla taky. Nesl jí celou dobu, i se zlomenou rukou, že?“ Zeptala se. Pořád se usmívala a mě konečně došlo proč. Dámy v nemocnici si z toho udělaly romantický příběh. Pořád jsme pro ně byli horká novinka, o které se mluvilo všude.

„Je to tak. Bude v pořádku?“ Zeptal jsem se otráveně.

Doktorka Walshová mě chytla za ruku a já se na ni zamračil. Odtáhla mě ke dveřím a koukla se, jestli nás táta a brácha sledují. Pak se ke mně naklonila a zašeptala. „Moje malá sestřička chodí na Eastern. Vy si jí asi nebudete pamatovat.“

V žaludku se mi usadil kámen. Vyspal jsem se s její ségrou a ona to teď chce probírat?

Usmála se na mě. „Byla zakoukaná do jednoho kluka,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Když se do někoho zakouká, tak ho pak všude pronásleduje. Jeden večer, ho sledovala až do Keaton Hall. Ten večer, kdy jste měl poslední zápas.“

Nasucho jsem polkl.

Její úsměv se změnil a bylo na ní vidět, že je v duchu jinde. „Když začalo hořet, tak se na ní ten kluk vykašlal a zdrhnul. Nevěděla, kde je, a bylo tam hrozně moc kouře. Když se otočila, tak vrazila přímo do Vás.“ Dr. Walshová to dořekla a podívala se na mě.

Stáhl jsem obočí.

„Pamatujete si ji?“ zeptala se. „Byla vyděšená. Myslela si, že umře. Strčil jste jí tomu klukovi, co vždycky organizoval zápasy…Adamovi? Strčil jste mu jí, protože jste věděl, že on ji dostane ven. A víte co? Dostal jí odtamtud. Pomohl jí a dalším šestnácti lidem do bezpečí, i když to jediné, co chtěl, bylo utéct. Potkali jste se jen na pár vteřin, ale Vy Travisi Mad Dog Maddoxi jste mi zachránil moji malou sestřičku.“

Koukl jsem na tátu. „Já…“

„Policajti i federální agenti s mojí sestrou už mluvili.“ Řekla doktorka a začala se znovu usmívat. „Nikdy Vás neviděla. Adam vypověděl, že jste tam nikdy nedorazil, stejně jako těch šestnáct studentů, které Adam zachránil. A proto účet za pobyt Vašeho bratra v nemocnici, je na mě.“

Vzala za kliku u dveří a otevřela je.

„Prosím?“ Zeptal jsem se ohromeně.

„Nemůžu nikomu říct, co jste udělal. Tohle je můj způsob, jak Vám poděkovat.“ Řekla a zavřela za sebou dveře. Podíval jsem se na tátu a snažil jsem se zahnat slzy, které mi vyhrkly do očí.

„Umřu?“ Zeptal se Trenton.

Zachechtal jsem se a vytáhl z kapsy telefon, abych mohl napsat Abby. „Ne, kreténku. Budeš v pohodě.“

„Řekla ti, co to je?“ Zeptal se táta.

Poslal jsem rychlou smsku mojí manželce, a pak jsem naťukal ještě jednu pro Camille. Trochu jsem se oklepal, když mi došlo, že za chvíli budu mít mobil plnej smsek od těch dvou. „Zatím dělají další testy. Za chvíli toho budeme vědět více.“

Trenton se uvelebil na polštáři, jeho hlas zněl skřehotavě, když znovu promluvil. „Takže umřu.“

Ve dveřích se objevila další žena, která nesla nádobku s páskou, gázou a dalšími věcmi. „Ahoj, jmenuji se Lana a budu do Vás chvíli šťourat.“ Koukla se na Trentonův náramek na ruce, který dostal při příjmu, a pak do svých poznámek. „Můžete mi říct Vaše jméno a datum narození?“

Ve chvíli, když začal Trenton odpovídat Laně na její otázky, mi začal zvonit mobil. „Ahoj, lásko.“

„Trave? Je v pořádku?“ Zeptala se Abby.

„Ještě dělají nějaké testy, ale bude v pohodě.“

Povzdechla si a já se usmál. Abby milovala moji rodinu snad více než já. A já ji za tohle miloval.

Uslyšel jsem v telefonu pípnutí. „Hej, Holu. Volá mi Cami.“

„Okay. Stejně jsem už skoro tam.“

Přepl jsem hovor. „Je v pořádku. Ještě mu dělají nějaké testy. Zrovna teď mu berou krev.“

„Je v pořádku?“ Zeptala se Camille a bylo slyšet, jak moc je vyděšená. Zhluboka si povzdechla. „Bože. Nespal moc dobře a já jsem věděla, že bych s ní měla zůstat. Věděla jsem to.“

„To je Cami?“ Zeptal se Trenton.

Přikývl jsem.

Natáhl ruku a já jsem mu podal svůj telefon. „Ahoj zlato. Jsem v pohodě. Pšššš….pššššš, jsem v pohodě. Já vím. Měl jsem to říct doktorovi, když jsem byl na kontrole.“ Pak se odmlčel a zamračil se. „Cami, to není tvoje vina. Ne. NE, nejezdi sem. Počkej na Abby.“ Podíval se na mě. „Může ji Abby vyzvednout? Cami je rozrušená.“

Přikývl jsem.

Trenton se začal mluvit zase s Cami. „Abby je na cestě k tobě, aby tě vyzvedla. Bude to v pořádku. Slibuju.“

Trenton mi podal telefon a já jsem napsal Abby. Za chvilku mi přišla odpověď. „K“.

„Abby ji vyzvedne. Za chvíli by tu měly být.“

Trenton si povzdechl. „Sakra. Vsadím se, že z toho šílí.“

„Být váma, tak se tady uvelebím.“ Řekla Lana a začala označovat všechny ampulky různými nálepkami. „Co jsem pochopila, tak si tady nějakou dobu pobudete.“

Trenton vytřeštil oči. „Cože? Ne, to opravdu nemůžu.“

„Hej,“ řekl jsem a přešel k němu. „Všechno je zaplacené.“

„Trave,“ řekl a bylo vidět, jak je celý napjatý. „To tě bude stát tisíce.“

Lana se rozloučila a já jsem počkal, až odejde z místnosti, než jsem zase promluvil. „Mluvil jsem s doktorkou. O všechny účty je postaráno.“ Naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. „Její mladší sestra byla při tom požáru. A dostala se ven.“

Znovu jsem se narovnal a Trenton nakrčil obočí, jak moc přemýšlel. „Nechápu,“ řekl.

„Vysvětlím ti to později. Teď odpočívej.“

Koukl jsem na tátu, který nás pozoroval, a bylo jasné, že by chtěl vědět, co se děje.

Trenton přikývl a znovu se uvolnil. Jeho dech se pomalu uklidnil a šlo vidět, že se mu zase přitížilo. Zavřel oči a trhl sebou. Vypadalo to, že má bolesti.

Táta si stoupl k Trentonově posteli a začal ho hladit po vlasech. „Odpočívej, synku.!

Trenton si opřel hlavu o tátovu ruku a ani neotevřel oči.

Ať už mu bylo cokoli, tak jsem měl pocit, že si tady Trenton pobude více než jednu noc.

Thank you SO MUCH for your patience as I tried to work around the holidays this year. I know I said the episodes would be posted as usual, and I missed last week. The translators are volunteers, and like me, they're doing this for free. We decided two weeks ago it would be better to post all the languages at once so everyone could read at the same time, so we skipped a week to get caught up. Thanks again for your understanding, and I hope you've enjoyed this season so far!


Lepší

::Travis::

Otevřel jsem oči a chvíli trvalo, než se přizpůsobily tmě, která byla v Trentonově nemocničním pokoji. Táta ležel na přistýlce v koutě pokoje a tiše pochrupoval. Mě se podařilo na chvilku usnout v židli, která stála vedle Trentonovi postele. Rozhlídl jsem se kolem sebe, pumpa, která ovládala infuzi nabrala druhý dech a posílala do Trentova těla další antibiotika, z místního hlášení jsem pochopil, že jedna sestra se má vrátit na sesternu. Za tu dobu, co jsem dorazil, to tady bylo jak na Václaváku – byl tady někdo, aby vzal Trentonovi krev, pak se u něj střídali každou hodinu, aby mu zkontrolovali životní funkce a jestli se mu nezamotaly všechny ty hadičky, které do něho vedly. Nebylo mi jasné, jak ti pacienti mohli v nemocnici odpočívat, když je furt někdo otravoval. Já jsem tady nebyl ani jako pacient a vyčerpávalo mě to.

Zavibroval mi telefon a všiml jsem si, že mám několik nepřečtených zpráv.

„Kurva,“ zanadával jsem si, narovnal jsem se zpátky na židli a podíval se, kdo mi píše. Jenom jedna hlasovka od Abby, aby mi popřála dobrou noc. Usmál jsem se a musel jsem se nutit, abych si ji nepřehrál ještě jednou. Bože, chyběla mi. Tohle byla první noc od Vegas, kdy jsme nebyli spolu, a bylo to pěkně na hovno. Další zprávy byly od Thomase a dvojčat. Pročetl jsem smsky a začal jim odpovídat.

Zatím nic nového.

Je stabilní.

Zavolám, jestli se něco změní.

Doktorka Walshová vklouzla tiše do pokoje, v ruce měla dva kelímky s kávou a vypadala, jak by se i ona zrovna probudila. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ zašeptal jsem a mnul si oči. „Je jeden z nich pro mě?“

Podala mi jeden kelímek a z toho svého začala usrkávat, zatímco koukala na Trentona, jak spí. „Vrací se mu barva a i jeho životní funkce jsou v pohodě.“

„Jak to víte?“ Zeptal jsem se.

Kývla hlavou směrem ke dveřím. „Monitory na sesterně.“

„Byla jste tady celou dobu a hlídala ho?“

„Nejen jeho, dohlížím na všechny své pacienty. Ale na Trentona dávám větší pozor.“

Její odpověď mě příliš neuklidnila. „Už máte výsledky aspoň některých testů?“

Doktorka Walshová si prohlídla Trentona od hlavy až k patě. „Ano, má značně vysoký počet bílých krvinek na 15 000. A je třeba, aby tyčky byly kolem jedné nebo dvou. Trenton vyšetření ukázalo, že to číslo je zrovna dvanáct.

Zamračil jsem se. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. „Co jsou ty tyčky? A co to všechno vlastně znamená?

„Tyčky jsou ještě nezralé neutrofily, které se dostávají z kostní dřeně do krve. Jejich zvýšený počet znamená, že má zánět kostní dřeně. Řekla bych, že ji dostal chvíli po té nehodě. Budeme mu podávat nitrožilně antibiotika a za jeden až dva dny bychom ho mohli pustit do domácího léčení.“

„Aha,“ řekl jsem. „Děkuji.“

Usmála se a do obličeje jí zase spadla lokna rudých vlasů. „Byl taky dost dehydratovaný, což jeho tělu nijak nepřidalo, když se snažilo bojovat s infekcí. Má doma někoho, kdo se o něj stará?“

„Jo. Jo, má přítelkyni, která by udělala první poslední, ale on je prostě paličák.“

„Kde je teď?“

„Já…“ Musel jsem se zamyslet, než jsem jí odpověděl. „Poslal jsem jí domů. Musí jít ráno do práce. Je teď jediná, kdo z těch dvou vydělává a—“

„Řekněte jí, že je na čase, aby byla paličatější než je Trenton.“

„Určitě jí to řeknu.“

Po tomto doktorka Walshová tiše odešla z pokoje. Žaluzie v pokoji byly zatažené, ale i tak šlo vidět, že za chvíli začne nový den. Už tam nebyla ta černá tma, ale začalo se pomalu rozednívat a na bílých zdech pokoje se začaly tvořit stíny.

Koukl jsem na spícího tátu, pusu měl otevřenou dokořán a tiše chrápal. Byl to zvuk, který mě vrátil do dětství, a já se přistihl, že jsem daleko klidnější. Pamatoval jsem si, jak usínal vedle máminy nemocniční postele, kterou jsme měli doma zapůjčenou. Byla to drsná vzpomínka, které jsem se držel zuby nehty. Podíval jsem se na Trentona, jak leží v posteli, a opakoval jsem si, že bude v pořádku. Před rokem bych si nedovolil ani pomyslet na to, že by to mohlo dopadnout jinak, ale po tom všem, co se mu stalo, jsem se o něj bál. Ze začátku Trenton s sebou v posteli házel, ale jakmile zabrala antibiotika, uklidnil se a opravdu hluboce usnul. Hlava mu spadla na bok a celý se uvolnil. Aspoň tentokrát se táta a Trenton probudí a budu mít pro ně dobré zprávy. Thomas a dvojčata byli v jiném časovém pásmu než my – hodinu a dvě za námi – takže jim dám ještě pár hodin, kdy můžou spát, než jim zavolám.

Znovu mi zavibroval telefon, který jsem si odložil na nemocniční stolek vedle Trentonovi postele. Položil jsem na něj svoji kávu a vzal do ruky telefon. Na displeji se objevilo jméno Brandona, mého šéfa.

Potrebuju, abys dneska pracoval ctyri hodiny. Mam nekolik klientu, pro ktere potrebuju trenera.

Rychle jsem mu odepsal. Muj bracha je v nemocnici. Zeptej se Raye.

Ray je nemocny.

Tak rekni nekomu jinemu. Tahle odpověď byla ta nejdiplomatičtější, kterou jsem byl schopen vytvořit. Jak jsem znal Brandona, tak měl dostaveníčko s nějakou ženskou v hotelové pokoji, aby jeho těhotná přítelkyně nezjistila, že ji podvádí…zase. Nehodlal jsem tady nechat tátu a Trentona samotné jenom proto, aby si on mohl zašukat. Ale byl jsem rád, že jsem vydělával tolik, abych mohl platit všechny účty. Abych si tuhle práci udržel, musel jsem s ním vycházet.

Co kdybych rekl tvoji zene?

Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem se uklidnil a byl mu schopný odpovědět. Brandon věděl už od začátku, že když mluvil neuctivě o mojí manželce, tak mě to vytočilo. A on si to evidentně užíval. Tu práci jsem potřeboval, ale nutkání jednu vrazit Brandonovi, bylo stejně silné. V tuto chvíli byl Brandon jediný, kdo mohl mluvit o Abby jinak než s respektem, a prošlo mu to. Ale nezbývalo moc, aby překročil tu pomyslnou hranici.

Co kdybych te zabil ve spanku? Zvládl jsem to. Bylo to dostatečně sarkastické, aby si myslel, že si dělám jenom srandu.

LOL. Fajn. Reknu Lukovi.

Odložil jsem telefon, opřel si lokty o Trentonovu matraci a položil si ruce do dlaní.

„Hej,“ Zašeptal Trenton a dotkl se mojí hlavy. „Co se děje? Už tady byla doktorka?“

Mračil se a bylo vidět, že se bojí, co se dozví. Sundal jsem jeho ruku z mojí hlavy, položil ji na matraci a dále ji držel. Lehce jsem ho po ní poplácal. „Jo, má dobré zprávy.“

Trenton se zadíval do stropu a povzdychl si. „Bože, díky.“ Za chvíli si zdravou rukou načechral polštář, až ho podpíral tak, že seděl. „Už jsou hotové testy?“

„Některé z nich. Vypadá to, že má zánět kostní dřeně, který sis zřejmě do ruky dostal, když sis ji zlomil. Otočí se tady a všechno ti vysvětlí. Ale měli by tě za den až dva pustit.“

Trenton se usmál a pak si zakryl obličej. „Kurva. Ulevilo se mi.“

„Myslel sis, že umřeš, slečinko?“ Škádlil jsem ho.

„Nebyl jsem si jistý,“ odpověděl Trenton. Jeho výraz mi smázl úsměv ze tváře. „Tenhle rok se mi fakt nedařilo.“

„Aspoň účet za nemocniční výdaje je pokrytý,“ řekl jsem, opřel se zpátky o židli a překřížil jsem ruce na hrudi.

„No nekecej,“ řekl Trenton a zvedl jedno obočí. „Takže co je špatně?“

„Psal mi můj šéf a chtěl, abych šel dneska do práce. Zase měl blbé kecy o Abby. Opravdu moc se snažím nezačít plánovat jeho náhlé zmizení.“

Trentonova postel zaskřípala, když se snažil uvelebit. „Slyšel jsem o Brandonovi, že si přeje umřít. Věděls, že minulý rok se vyspal s manželkou Johna Brighama?“

„Toho policajta?“

„Jo. Toho policajta, který byl suspendovaný za to, že zmlátil týpka v poutech. Brandon o tom slyšel, došel za jeho manželkou a ojel jí.“

Zamračil jsem se. „Já Abby věřím, ale tuhle práci potřebuju. Jenže vím, že stačí takhle málo, abych ho zmlátil.“

„Jenom ji drž dál od něj, tím si zajistíš, že na ni nesáhne. Jsi čím dál lepší v tom, abys nevybuchl při každé příležitosti, ale jestli se jí dotkne…bůh mu pomáhej.“

Přikývl jsem. Tohle byl můj plán, který jsem musel Abby lépe vysvětlit. Potřeboval jsem, aby to pochopila. Tohle by byla chyba v komunikaci, kterou jsem si nemohl dovolit.

„Jdi domů,“ řekl mi Trenton. „Odpočiň si a vem tátu s sebou.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Sám dobře víš, že odsud neodejde, dokud jsi tady.“

„Nepotřebuju vás tady oba. Vypadni, nikdo tě tady nechce.“

Ukázal jsem mu prostředníček, vstal, vzal si klíče, peněženku a telefon a naklonil se k němu, abych mu položil tvář na čelo. Pak jsem mu dal rychlou pusu na čelo a mávl mu na pozdrav.

Vzal jsem si na cestu domů taxíka. Jízda byla tichá a děsně zdlouhavá. Byl jsem rád, že řidič byl unavený a nechtěl se se mnou bavit, měl jsem toho dost, nad čím jsem musel přemýšlet. Věděl jsem, že až se dostanu do postele, tak mi bude zbývat necelá hodina, než Abby bude muset vstávat. Slunce už začalo vykukovat z poza mraků, když jsme dorazili k bytu. Řekl jsem řidiči, ať zastaví u našeho auta, dal jsem mu deset dolarů a než mi dal peníze na zpět, tak jsem už mířil do schodů, které vedly k nám a odemykal dveře.

V bytě byla tma, slyšel jsem malé drápky, které ťukaly o podlahu, a klimatizaci, která vpouštěla do bytu vzduch. Sklonil jsem se, abych mohl pohladit Tota. Vzal jsem jeho vodítko a vydal jsem se s ním dolů po schodech k nejbližšímu trávníku. Toto očuchal každou kytku a sloup v dosahu jeho vodítka, když byl spokojený s tím, co cítil, tak zvedl nohu a vyčural se. Pak zahrabal zadníma nohama daleko od místa, kde zrovna čural. Vypadal hrdě, jak by zrovna sám porazil celou armádu Vikingů. Vzal jsem ho do náruče a vyběhl s ním schody, abych byl co nejdříve u své ženy.

Položil jsem Tota na zem a sundal mu vodítko. Začal jsem si stahovat tričko, zatímco jsem se vydal do ložnice. Dveře zaskřípaly, když jsem je otevřel. Všiml jsem si, že to Abby probudilo. Sundal jsem si boty, rozepnul jsem džíny a shodil je ze sebe na zem. Pak jsem si vlezl do postele.

Abby si povzdechla, když jsem ji objal. Její zadeček se dotýkal mého klína a ona začala kroutit boky. Byl jsem vzrušený během deseti sekund, což ji evidentně jenom vyprovokovalo k tomu, aby se o mě otírala ještě více.

„Konečně ses rozhodl, že přijdeš domů?“ Zeptala se.

Přitáhl jsem si ji blíže k sobě, abych mohl cítit její horkou kůži. Voněla po citrusovém šampónu a jejím oblíbeném krému. Připadal jsem si jako v nebi. Opřel jsem si čelo do jejího týla a ona celá ztuhla.

„Je Trent v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl jsem jí a líbal její hedvábnou kůži. „Bude v pořádku. Ještě si ho tam jeden nebo dva dny nechají, a pak může jít domů.“

Celá roztála. „To je dobře. Už vědí, co s ním je?“

„Zánět kostní dřeně.“ Odpověděl jsem jí a přitulil se k ní. Celé moje tělo po ní toužilo.

Otočila se, aby na mě viděla. „Co to sakra je?“

„Já vím! Taky jsem o tom nikdy neslyšel. Tohle se může stát jenom Trentovi.“ Začal jsem ji líbat na krku a pokračoval pomalu k jejímu uchu.

Rychle se nadechla nosem. „Měla bych vyvenčit Tota.“

„Hotovo,“ řekl jsem.

„Už jsem ti řekla, že jsi můj nejoblíbenější manžel?“ Zeptala se. Usmívala se na mě a začala se protahovat.

„To je proto, že jsem tvůj jediný manžel,“ řekl jsem a políbil ji.

Zatlačila na mě, až jsem zase ležel na zádech a koukal na strop. Ucítil jsem její ústa na krku, její lehké polibky a jazyk. Zamručela a pokračovala dále, až se dostala k mé klíční kosti, a pak zmizela pod peřinou. Celou dobu jsem cítila její ústa na hrudi, břiše, až se dostala k mým boxerkám.

„Ach můj bože, Holu,“ zasténal jsem, když jsem ucítil její ústa kolem svého ptáka. Zakryl jsem si obličej rukou a přemýšlel jsem nad tím, čím jsem si zasloužil tak úžasnou manželku. Před deseti minutama jsem se nemohl dočkat, až ji sevřu v náručí. A teď ležela mezi mýma nohama a rukou svírala mojí erekci, aby mi mohla ukázat, jak moc je ráda, že jsem doma.

Stáhla z nás peřinu a podívala se na mě svýma šedýma očima plnýma touhy. Zvedl jsem hlavu, abych se na ni mohl podívat, pohladil ji palcem po tváři a nevěřícně kroutil hlavou. Každý den jsem si říkal, že to už nejde, abych ji miloval více, ale pokaždé jsem se mýlil. Někdy jsem si představil, jak moc ji budu milovat za deset let, a nebál jsem se ničeho.

„Kdo je ta nejlepší manželka?“ Zeptala se a vzala mě celého do úst. Nikdy neuhnula pohledem.

„Ty.“ Řekl jsem a položil si hlavu zpátky na polštář. „Ty jsi bez pochyb nejlepší z nejlepších.“

Znovu pohnula hlavou a mě se protočily panenky. Všechno kolem zmizelo, kromě Abby a jejích magických úst.


Spratci

::Abby::

America si povzdychla, když jsem se na ni podívala, její kůže se leskla díky opalovacímu oleji, který na sebe namazala, aby se chránila před červnovým sluncem. Její bikiny zakrývaly ještě méně než ty moje. Byly růžové s bílými proužky a byly navrženy tak, aby zakrývaly co nejméně kůže - horní díl bez ramínek a kalhotky byly vykrojené. Led, který jsme měly ve skleničkách, se díky vedru velmi rychle rozpouštěl – stejně jako všechno v Eakins. Spokojeně jsme ležely v zadním rohu našeho bytového komplexu. Celá oblast byla oplocená a uprostřed byl bazén. Přistála na nás sprška vody a Amerika nespokojeně zavrčela. Zvedla hlavu, aby se mohla pustit do toho, kdo na ni šplíchnul.

„Maro,“ varovala jsem ji.

„Nech mě je seřvat aspoň jednou. Víc toho nechci.“

„Když se do nich pustíš, tak je to akorát povzbudí. Tohle jsou synové Marshi Beckerové. Nechává je tady volně běhat, a když se někdo pokusí je jen trochu usměrnit, tak po té osobě začne hned řvát. Nech to být. Navíc, když nás jednou za čas ochladí, tak to není vůbec na škodu.“

„Není, dokud ti nedojde, že do ni čurají,“ zamumlala a upravila si na tváři své obrovské sluneční brýle.

Zasmála jsem se a podívala se na ni. Její profil byl bezchybný, měla plné rty, drobný nos a jemné křivky v obličeji. Kdyby se nerozhodla jít se mnou na Eastern State, tak se mohla stát modelkou a nebo herečkou v LA.

„Takže Trent bude v pořádku. Ulevilo se mi,“ řekla. „Vím, že Shepleyho rodiče za ním jdou dneska na návštěvu. Co vím, tak Jim se o něho fakt bál.“

„Jo, ale je mistr ve skrývání svých emocí.“

„Řekla bych, že to je věc, kterou máte společnou,“ odpověděla mi s pobaveným úšklebkem. „Jo a gratuluju k tomu učitelství, nebo co to je. Stáž, nebo tak něco. Jsem na tebe hrdá. Dost si na to dřela.“

Usmála jsem se a v tu chvíli jsem ji zbožňovala ještě více než normálně. „Maro, pamatuješ si, kdy jsme se poznaly?“ Zeptala jsem se. „Myslím tím, jestli si pamatuješ ten první den, kdy jsme se potkaly.“

Opřela se o loky a podívala se na mě. „Jak bych na to mohla zapomenout? Bylas sebevědomá a zároveň nevýrazná, ztracená, exotická, osamocená holka. A já jsem tě milovala od první chvíle, kdy jsem tě uviděla. Bylo to ve třeťáku na střední.“

Otočila jsem se na břicho a usmála se na ni. „Nemilovalas mě, jenom si mnou byla unešená.“

„Ne, byla to láska. Schválně jsem si vedle tebe sedla a první věc, kterou jsem udělala, tak jsem se tě zeptala, jestli k nám nechceš přijít na večeři. A už jsi u nás zůstala.“

„Tví rodiče byli úžasní. Moje máti….“

„Byla opilec.“ Dodala a zmizel jí z tváře úsměv. „Mluvilas s ní?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím si, že dokonce ví, že jsem vdaná. Jak moc to je ujeté?“

„Volal ti?“

„Mick? Ne,“ odpověděla jsem jí a kroutila hlavou. „Travis by ho zabil, kdyby to zkusil. A znáš Micka, vždycky to byl zbabělec.“

America se zahleděla do prázdna. „Tím pádem si musí Travis stoupnout do fronty. Víš, nad čím jsem nedávno přemýšlela? O vaší svatbě ve Vegas.“

Snažila jsem se a sobě nedat znát žádné emoce. Bála jsem se totiž, že bych jí musela připomenout, že nevědět všechno, je pro ni lepší. America věděla, že jsme byli na tom zápase, a věděla, že jsme utekli do Vegas, ale všechno to byly kusé informace a mohla tedy tvrdit, že nic neví, když by ji federálové vyslýchali. Chtěla jsem ji držet od toho všeho co nejdál.

„Potkalas tam Jesse?“ Zeptala se mě.

Její otázka mě překvapila. O Jessovi jsem nepřemýšlela od chvíle, kdy jsme byli s Travisem poprvé ve Vegas. „Jak tě to vůbec napadlo?“

„Nevím, prostě mi to nějak vytanulo na mysl. Představovala jsem si, jak tě uvidí ve svatebních šatech a pozvrací se.“

Pozvrací?“ Otočila jsem se na záda a pak zvedla horní část lehátka, abych si mohla pohodlně sednout. Přehodila jsem si vlasy dopředu přes rameno a začala si zaplétat cop. S přicházejícím létem jsem měla vlasy světlejší a byly daleko delší. I teď, když byly zapletené, tak mi sahaly pod prsa. Na rozdíl od Americy jsem nevypadala jako modelka, ale zase na druhou stranu se mi podařilo sbalit Travise Maddoxe. Takže jsem si nemyslela, že by můj vzhled způsobil u někoho zvracení. Především ne v můj svatební den. „Mám pocit, že bych se měla urazit.“

„Ne, hlupáčku,“ zasmála se. „Myslela jsem to tak, že by mu bylo špatně z toho, že sis brala někoho jiného. Vždyť až do posledního dne, než jsi opustila Vegas, věřil tomu, že se vezmete. A podle těch textovek, co ti psal celý další rok, bych věřila tomu, že ho to ještě nějakou dobu drželo.“

„Hezký kozy,“ řekl jeden z Beckerových kluků a zdvihl mým směrem obočí, pak se otočil a utekl zpátky do bazénu. Podle toho, jak se hoši chichotali a plácali se po ramenou, to vypadalo, že byl chlapec vyhecovaný k tomu, aby to udělal.

America se nadechla, že něco řekne, ale já jsem ji zastavila.

„Za to to nestojí,“ řekla jsem jí. „A já vím, co si Jesse myslel, ale ani tak jsem ho neviděla.“

„Jsem překvapená, že tě v tom kasinu nechal, abys mohla vyhrát zpátky peníze pro Micka. Myslela jsem si, že tě bude nenávidět.“

„Nejspíše mě nenávidí.“

America se protáhla jako kočka. „No, ne že bych to nečekala.“

Otočila jsem hlavu a zamračila se na ni.

„Co? Jel až do Wichity, aby tě mohl vidět. A ty ses k němu nechovala zrovna hezky. Dokonce i mí rodiče z toho byli zděšení.“

Zavřela jsem oči a snažila se zahnat tu vzpomínku. „Musíš o tom mluvit?“

„Jen jsem nad tím přemýšlela a říkala si, co by si myslel, nebo jak by zareagoval, kdyby tě viděl. Kdyby ne…krize zažehnána.“

Zamračila jsem se a koukala na spratky Marshi Beckerové, jak shazují malé holčičky do bazénu. Jesse mě miloval a já se hodně dlouho snažila milovat jeho. Byl pro mě bezpečný přístav v době, kdy jsem v životě měla akorát opilou matku a Micka, který byl pořád někde na tahu. Jesse byl vždycky hodný, tichý a něžný. Pořád jsem si lámala hlavu nad tím, proč jsem nebyla schopná se do něj zamilovat. Ale pak jsem si vzala Travise a uvědomila jsem si, že to bylo proto, že jsem se jednou měla stát paní Maddoxovou. „Přemýšlíš někdy nad tím, co by dělali Travis se Shepem, kdyby jsme se sem nikdy nepřestěhovaly?“ Zeptala jsem se jí.

„Ne, protože to vím. Shepley by stále bydlel v teď už vašem bytě a Travis by byl spolu s Adamem za mřížemi.

„To neříkej,“ ozvala jsem se znechuceně.

„Šel by na ten souboj, Keaton by začal hořet,…“

„Adam se snažil všechno ututlat, protože už jednou se vyzradilo místo, kde se bude souboj konat. Použili ty lampy, aby nepřilákali pozornost a neobjevili se tam policajti, jako na tom předchozím souboji. A to se ukázali, protože tam začala rvačka. Ta začala, protože mě chtěl napadnout jeden blbeček. Kdybychom tam nebyli na tom posledním souboji, tak by možná nezačalo ani hořet.“

America zvedla obočí. „Abby, kdyby nepořádali nelegální zápasy ve starých budovách s nedostatkem únikových východů a s obrovským množstvím diváků, tak by nezačalo hořet. A nikdo by pak neumřel. Každý jsme zodpovědní za svá rozhodnutí. A doufám, že takhle nemluvíš před Travisem. Už tak cítí dost velký pocit viny.!

„S Travisem o tom mluvit nebudu, proto o tom mluvím se svojí nejlepší kámoškou.“

„A ta ti říká, že jsi hloupá. Takže s tím přestaň. Navíc tady dneska nejsme proto, abysme se bavili o požáru nebo o zvracejícím Jessovi. Jsme tady, abysme mluvili o tvojí svatbě.“

„Hej bloncko, nechceš si posedět u mě na klíně?!“ Zakřičel jeden z Beckerových kluků.

America zvedla svoji pěst, a pak mu ukázala prostředníček.

„Maro!“ Okřikla jsem ji.

Ta ale nevypadala, že by se mnou dala rozhodit, a pořád tvářila spokojeně.

Sklopila jsem opět lehátko a pohodlně se natáhla. „Nebavme se prosím dneska o svatbě. Řekla jsem ti, že to můžeme udělat. Ale děláme to hlavně kvůli tobě. Jestli si správně pamatuješ, já už další svatbu nechci.“

America vytáhla ze své kabelky zápisník a propisku. „Přemýšlela jsem nad ostrovem Svatého Thomase. Ty se ptáš proč? Protože tam nepotřebujeme pasy, je tam nádherně a není to místo, kde se berou všichni. Navíc hotel Ritz nabízí úžasné místo, kde se pořádají svatby.“

„To zní dobře,“ odpověděla jsem jí.

America si něco odškrtla ve svých poznámkách a položila si notes na břicho. Pak začala nadšeně tleskat. „Doufala jsem, že řekneš ano! Bude to dokonalé! Okay. Druhá otázka. Barvy. Přemýšlela jsem nad modrou, růžovou, bílou a krémovou. A nebo se můžeme trochu rozjet a zvolit růžovou a oranžovou. Ale já jsem pro první variantu.“

„Beru první variantu.“

America znovu zatleskala.

„Tak tohle bych ojel,“ zakřičel našim směrem jeden z Beckerových kluků. „Dvakrát.“

America se zhluboka nadechla a pomalu vydechovala nosem, aby se uklidnila a mohla je ignorovat. „Teď k oslavě. Ritz má parádní restauraci jménem Sails, která má ideální venkovní posezení. To posezení je tvořené dřevěnou konstrukcí, což se hodí, protože v Karibiku buď praží slunce a nebo prší. Takhle můžou hodit nahoru plachty, které nás budou chránit před sluncem, a kdyby pršelo, tak se zakryjou i boky a bude z toho vlastně stan. No a kdyby pršelo celý den, tak tam může být i obřad.“

„Paráda.“

America nadšena zavýskla. „Vím, že tohle není nic pro tebe, ale bude to fakt nádhera a budeme tam všichni. A já budu nádherná hlavní družička.“

„Ano, budeš.“

„Poslední věc,“ řekla vážně. „Musíme určit datum.“

„Předpokládám, že jsi už jedno vybrala.“

„No, dává smysl, abyste se vzali na vaše první výročí. Budou zrovna jarní prázdniny. Ale bude to neděle, takže vynecháme první den nového semestru.“

Snažila jsem se neusmát, ale nevyšlo to. Naše první výročí se zdálo být tak daleko a zároveň to bude za chvíli. Budu za Travise vdaná už rok a budeme začínat náš druhý.

„Co? Máš divný výraz ve tváři.“

Krátce jsem se zasmála a podívala se do země. „Já jen…miluju ho.“

„Takže dvacátého prvního března?“ Zeptala se a odložila svůj zápisník.

„Dvacátého prvního března.“

Jeden ze starších Beckerových kluků skočil do vody bombu a voda vystříkla na mě i Americu. Obě jsme hlasitě vydechly a zíraly s otevřenou pusou.

„Maro!“ Zavolala jsem na ni, ale už bylo pozdě.

Postavila se a v ruce držela kabelu, ze které kapala voda. Obula si boty a začala ječet. „Vy malí smradi. Nechápu, jak zrovna vy jste mohli být tou nejrychlejší spermií!!!“

Každý v okolí ztuhl a zíral na nás.

„A sakra,“ řekla jsem a začala sbírat svoje věci. Nakonec jsem si oblíkla kraťasy. „Pojď, než se Marsha dozví o tom, cos řekla.“

„Doufám, že to uslyší!“ Řvala America. „Někdo jí to musí říct! Její děti jsou malí spratci! Jste odporní!“ Křičela cestou směrem k východu. „Řekněte svojí máti, že společný bazén neslouží jako místo, kde jí budeme hlídat děti!“ Ukázala na jednoho z nich. „Ty potřebuješ ostříhat.“ Pak ukázala na dalšího. „A ty potřebuješ rovnátka! Pane bože, styděla bych se, kdybych měla děti, co jsou banda spratků jako vy! Víte, proč vaše máma není tady s vámi? Protože sedí doma a schovává se před všemi. Stydí se totiž, jak hrozně vás vychovala!“

„Do prdele, Americo. Zbláznila ses? Jdeme. Jdeme!“ Rozkázala jsem.

Beckerovi kluci se akorát smáli.

„Budu mít dcery a ty budou vychované,“ řekla a máchala při tom rukama. Vypadala jako šílenec.

„Právě si proklela samu sebe,“ řekla jsem jí, zatímco jsme kráčeli k našemu bytu. „Odsoudila ses k tomu, že budeš mít kupu nevychovaných kluků.“

„Ne, nebudu. Budu mít holčičky, dvojčata, které budou nosit bílé šatičky, a z kluků jako těch Beckerových vymlátí duši.“

Odemkla jsem dveře a zavřela je za Americou. Položila jsem na zem svoji kabelku, brýle a klíče jsme pak položila na snídaňový pult. America si sedla na gauč a začala si prohlížet na telefonu facebook. Sundala jsem si sandály a vydala se do kuchyně. Musela jsem vymyslet, co ukuchtím na večeři. Bylo uklizeno, vypráno jsme taky měli, takže zbývalo vaření. Podívala jsem se na hodiny, co visely na zdi v kuchyni. Travis by měl být doma za hodinu a—

„Holubičko?“ Zavolal Travis od dveří. Hodil klíče vedle těch mých a kývl Americe na pozdrav. Uviděl mě a celý se rozzářil. „Ahoj, zlato.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem a začala se usmívat, jak vpochodoval do kuchyně a objal mě.

Když jsme se nějakou chvíli líbali, America si povzdechla a vstala. „To je signál, že mám jít. Zavolej mi později. Ráno se vracím do Wichity.“

„Neee,“ stěžovala jsem si a vydala se k ní. „Nemůžeš prostě zůstat tady?“

„Mark a Pam za tak skvělí nejsou,“ řekla mi a vyšpulila dolní ret. „Táta se bojí, že když strávím hodně času s Shepem, tak se taky tajně vezmeme. Už mě varovali, abych znovu nevytahovala společné bydlení.“

„Vzít se na tajňačku? Nechápu, kde na to přišli,“ řekl Travis, dal mi pusu na čelo a vydal se k ledničce. Vytáhl kuřecí prsa a hodil je do dřezu. „Měli by se sem přijet podívat. Viděli by, že Abby na tom není mizerně. Naopak je děsně šťastná. Dělám všechno pro to, aby to tak zůstalo.“ Travis na mě mrknul a já jsem se snažila zkrotit motýly, kteří mi poletovali po břiše.

„Pořád ale nechtějí, abych se vdala, než dostuduju. Nechci to ani já. A být zpátky ve Wichitě je pěkně na prd, chybí mi Shep a vy dva.“

Štípla jsem ji do boku a ona zavýskla. „Stavím se, než odjedu.“ Objala mě, dala mi pusu na tvář a pak už byla pryč.

Za chvíli mi zavibroval telefon. Na displeji se objevila smska od Americy. „Některé věcí se nezmění.“ Řekla jsem.

Jsem hrda na Travise. Ani jednou nekomentoval tvoje bikiny.

„Tohle si na sobě neměla venku, nebo jo?“ Zeptal se Travis.

Zachichotala jsem se.

„Co?“

Hodila jsem mu telefon, aby si přečetl, co mi napsala America.

Zaklonil hlavu. Stejně jako já nesnášel, když ostatní věděli, jak zareaguje. „Ach jo…nemůžu si pomoct. Koukni se na sebe,“ řekl a ukázal na mě. Znovu mě objal a začal mě líbat všude po obličeji i krku. „Je to náročné mít tak nádhernou manželku.“

„Měl by sis na to zvyknout.“

„Ano, madam.“

„Jak je Trentovi? Stavil ses u něho?“

„Ne, dneska ho propustili. Říkal jsem si, že se tam stavíme po večeři. Bude u táty, když bude Cami v práci.“

„To je dobrý nápad,“ řekla jsem, otevřela špajz a začala procházet všechny konzervy se zeleninou, které jsme měli. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli chci kukuřici, hrášek a nebo fazolky. „Co uděláme s tím kuřetem?“

„Chtěl jsem ho hodit na gril.“

„Takže mám udělat kukuřici a bramborovou kaši?“

„To zní dobře. Pak se natáhnem na gauč a budem koukat na telku?“

Zírala jsem na něho. „Jsme tak nudní.“

„Mám rád nudu. Nuda je dobrá.“

Někdo zaklepal na dveře, takže jsem nechala Travise v kuchyni a vydala se podívat, kdo to je. „Bud Mara něco zapomněla a nebo to je Marha Beckerová.“

„Marsha Beckerová?“ Zeptal se Travis a nakrčil nos.

„Jestli to je ona, tak brzo pochopíš, proč,“ řekla jsem, než se otočila klikou a otevřela dveře. „Zdravíčko.“

„Zdravím,“ řekl muž, který stál přede mnou a ďábelsky se na mě usmíval. Měl na sobě triko, které vypadalo, že praskne, jak moc obepínalo jeho svaly. A koukal na mě tak, jak Travis koukal na všechno, co mělo vagínu, před tím než mě poznal. „Je tady Travis?“

„Brandone,“ ozval se za mnou Travis a zněl napruženě. „Co tady děláš?“

„Říkal jsem si, že se stavím,“ odpověděl a prošel dovnitř. Rozhlídl se kolem a šlo vidět, že hodnotí všechno, co vidí. Pak si mě prohlídl od kořínků vlasů až po palce u nohou. Zkřížila jsem ruce přes břicho, abych se trochu zakryla, protože jsem si před ním v tu chvíli připadala nahá. Moc tomu nepomohlo ani to, že jsem na sobě měla pořád akorát vršek od bikin a kraťasy. Navíc to bylo poprvé, co jsem potkala Travisova šéfa. „Chtěl jsem poznat ženskou, která zkrotila Travise Maddoxe.“

Travisovi začala cukat čelist a ruce měl zaťaté v pěst. Měla jsem strach, že pokud se na mě povídá ještě jednou, tak ho Travis napadne.

„Zlato,“ řekla jsem, prošla kolem Brandona a došla až za Travise. „Zrovna se chystáme večeřet. Netušila jsem, že se tady objeví tvůj šéf. Bylo fajn tě potkat, Brandone, ale asi to necháme na jindy.“

Brandon byl tak překvapený mým odmítnutím, že akorát zamrkal. „Ehm…určitě. Omlouvám se, že jsem tady tak v padl. Byl jsem tady na návštěvě za kamarádem, co bydlí jen pár vchodů odsud, tak jsem si říkal, že se zastavím. Máš pravdu. Travis je ženatý a já bych se měl přestat nečekaně zjevovat u jeho dveří.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Přeji hezké odpoledne.“

„Čau zítra, Trave.“ Jeho pohled přeskočil na mě. „Doufám, že se brzo uvidíme, Abby.“

Travis pokývl hlavou a sledoval Brandona, jak odchází. Pozoroval ho, jako by byl útočník, a on čekal na jeho dalšího pohyb. Hned jak se za ním zavřely dveře, tak Travisovi úlevou klesly ramena a zhluboka vydechl. „Kurva,“ řekl a masíroval si zátylek. „To mohlo skončit špatně.“

„Co to sakra bylo?“ Zeptala jsem se a šla ke dveřím, abych zamkla.

„To byl Brandon Kyle, který se mě snažil nasrat.“

„Vyděláváš mu spoustu peněz. Proč by to dělal??

„Nevím,“ odpověděl Travis a vrátil se zpátky ke dřezu. Z okna pozoroval Brandona, který přecházel přes parkoviště k protější budově. „Ale mám pocit, že na to brzo přijdeme.“ 

Děkuji, že jste si přečetli epizodu 16 Nekonečně krásné. Zrovna pracuji na čtyřech novelách a u všech se blíží deadline, takže budu přidávat další epizody nepravidelně, a to až do konce roku. Děkuji za pochopení. ~Jamie


McGuire_EndlesslyBeautiful_17.jpg

Diamanty nejsou všechno


::Travis::


Než abysme seděli u stolu, rozplácli jsme se s Abby na starém koberci v tátově obýváku a pustili se do naší večeře. Abby tátovi všechno připravila na tác a Trenton, který ležel na gauči obklopený polštáři, si položil svoji večeři do klína. Na opěrce vedle jeho hlavy bylo vyskládaných osm lahviček s prášky.
Musel jsem se usmát, když jsem viděl Abby, jak si klekla k Trentonovi, aby mohl zkusit její pečené kuře. Oba se u toho chichotali jako dvě malé děti. Táta se nad tím akorát usmíval. Ve chvílích jako tyhle, kdy jste měli pocit, že je máma pořád naživu, byl táta jako v sedmém nebi. Zářil štěstím a nic jej nemohlo rozhodit.
Když se Abby snažila vytáhnout vidličku Trentonovi z pusy, tak jeho zuby o ni klaply. Ta se na něj zašklebila. „Ježiš, nech toho! Víš, jak moc to nesnáším!“
Trenton se akorát zakřenil a dál žvýkal. „Já vím.“
Abby stiskla rty, vzala ze svého talíře kousek kuřete a hodila po Trentonovi. Ten to musel očekávat, protože akorát otevřel pusu a ten kousek chytil. Začal spokojeně žvýkat a Abby se na něj mračila a vypadala lehce naštvaně.
„Je to fakt dobrota, Abby,“ řekl Trenton.
Abby celá roztála. „To je Travův recept.“
„Je mámin,“ řekl Trenton.
Abby se otočila na mě. „Myslí to vážně?“ Přikývl jsem a ona zbělela. „Ale Trave. Takové věci mi musíš říkat. Nemůžu tvému tátovi naservírovat ubohou verzi kuřete, které dělávala tvoje máma.“
„Je bez chybičky,“ řekl táta. „Teda skoro.“
„Skoro,“ odvětila Abby a načuřeně seděla a akorát posouvala jídlo po talíři.
„Promiň Holu. Vůbec se tím nenech rozhodit. Já mámin recept na kuře kurvím už roky, ale koukni,“ řekl jsem a ukázal jsem jí svůj prázdný talíř.
Abby se zamračila. „Ty jsi skvělý kuchař. Je to jediný důvod, proč jsem si tě vzala.“
Přikývl jsem a začal se usmívat, abych zakryl fakt, že tohle fakt zabolelo. „Fakt? Já jsem si tě vzal, protože…“ Abby se na mě podívala a akorát zvedla obočí. Polkl jsem. „Protože jsi zlá.“
„Vzal sis mě, protože jsem zlá?“
„Jeden z mnoha důvodů.“
Pokrčila rameny a spolkla další sousto. „To je jedno. Hlavně, že jsme manželé.“
Kdyby s náma v místnosti nebyl táta a Trenton, tak bych ji objal a zeptal se jí, jestli by si mě nevzala znovu. Málokdy se stávalo, že by mi Abby házela takové návnady. Tohle mě během několika sekund dostalo z pozice úžasňáckého manžela do pozice zoufalého přítele.
„Zlato,“ řekl jsem jí a nebyl jsem schopen v hlase potlačit sentiment. Nejtěžší na manželství s Abby bylo neustále nacházet způsoby, jak jí ukázat, že je pro mě úplně vším. Od té doby, co jsem ji požádal o ruku, se kytky a rande zdáli být nedostačující. A v tu chvíli mi to došlo. Vždyť jsem to vlastně nebyl já, kdo ji požádal o ruku, ale ona požádala mě. Koupil jsem prsten a snažil se vymyslet, jak bych jí požádal. Ale nebyl jsem schopen vymyslet způsob, který by ukázal, co pro mě znamená.
Abby dojedla svoji porci, odložila talíř a přelezla si ke mně. Dala mi pusu na tvář a vzala můj prázdný talíř. „Ještě někdo dojedl?“
„Já to posbírám, Abby,“ řekl táta: Přesunul se na konec křesla a u toho se snažil odtlačit tác s jídlem. „Tys vařila, já uklidím.“
„Ani se o to nepokoušej,“ řekla mu Abby a vzala jeho talíř. „Jsou to čtyři talíře, vidličky a hrnec. Mám takový pocit, že tohle zvládnu.“
Táta ji akorát stihl s úsměvem pozorovat, jak posbírala všechny naše talíře a prchla do kuchyně. „Abby je synku hodně věcí, ale zlá určitě není.“
„Ale je,“ řekla jsem a koukal se, jak se obrovským úsměvem ve tváři umývá nádobí. „A myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že bych byl stokrát raději, kdyby na mě byla hnusná, než aby byla hodná na nějakého jiného chlapa.“
„Jsi děsná fňukna, Travisi. Není zlá,“ řekl Trenton.
Obrátil jsem oči v sloup a opřel se pohodlně o opěrku gauče. „Bože, nemůžu se dočkat, až budeš zase zdravý, abych ti mohl dát na budku.“
„Nejdříve ale budeš muset najít svoje koule, aby ses mi mohl postavit.“
Natáhl jsem se k němu a zatahal ho za chlupy na nohou. Trenton vykřikl.
„Au, debile! Nevidíš, že jsem marod?“
„Travisi Cartere,“ řekl táta varovným hlasem.
Zvedl jsem ruce do vzduchu. „Jak můžeš žít sám se sebou, když víš, žes vychoval takového lháře?“
Táta se zasmál a odsunul tác, aby se mohl zase začít houpat na křesle. „Ptám se na to sám sebe pokaždé, když tě vidím.“
Trenton se začal tak moc smát, až se musel chytit za břicho. „Ježiš lidi. Tohle mi nedělejte, bolí mě celé tělo.“
„Trave,“ napomenula mě Abby z kuchyně.
„Promiň, Holu,“ zavolal jsem na ni a zamračil se na Trentona. „Přestaň fňukat, akorát mi tím způsobuješ problémy.“
„Já tady trpím, čuráku!“
Plácl jsem ho po koleni. „Já jsem čurák? Sám si čurák, daleko větší než ten, kterého máš v kalhotech.“
Trenton se znovu zasmál, a pak zase zasténal. „Nenávidím tě. Přestaň.“
Povzdychl jsem si a podíval jsem se přes rameno, abych se ujistil, že Abby je stále zaměstnaná mytím nádobí. „Takže….Brandon Kyle se u nás dneska ukázal. Bez pozvání a akorát přišel okukovat moji ženu.“
Trentonovi rychle zmizel úsměv z tváře, když zaslechl jméno mého šéfa. „Co to kurva mělo znamenat?“
„Co je to za týpka?“ Zeptal se táta.
„Brandon Kyle je majitel Iron E,“ odpověděl mu Trenton. „Vyspal se minimálně se dvěma manželkami nebo přítelkyněmi od jeho trenérů. A to nepočítám další manželky a přítelkyně. Pokud je to velký chlap s výbušnou povahou, tak si můžeš být jistý, že Brandon vyjede po jeho ženské. Bere to jako sport.“
Táta akorát mávnul rukou. „No ale ani jedna z nich nebyla Abby Maddoxová. Nebo se mýlím?“
Když táta vyslovil celé Abbyino jméno a ani nad tím nepřemýšlel, tak mě to uklidnilo. Brandon by se mohl snažit, jak by chtěl a stejně by u Abby neuspěl. Ale upřímně, už jen ta myšlenka, že se o to Brandon snaží, ve mně vyvolávala nutkání mu fyzicky ublížit.
„Neříkals, že mu vyděláváš dost dobrý prachy?“ Zeptal se Trenton.
„Říkal. Právě proto to nechápu,“ odpověděl jsem mu. Peníze byly totiž to jediné, po čem Brandon toužil více než po ženských.
„No, budeš se asi muset chvíli držet vpovzdálí,“ řekla táta. „Nenech nějakého idiota, který si přeje umřít, aby tě dostal zase do řečí.“
Táta měl pravdu a nebylo třeba mu ani na to nějak odpovídat. Kdyby mě zažaloval za ublížení na zdraví, tak by veškerá snaha – ať už vědomá či nevědomá –mojí rodiny a Abby o to, aby mě ochránili, byla úplně k ničemu.
„Z jiného soudku,“ řekl jsem, abych změnil téma. „America začala mluvil o tom, že budeme mít s Abby druhý obřad. Koupil jsem Abby sice prsten, ale pak mi došlo, že jsem ji vlastně nikdy nepožádal o ruku.“
Trenton se zasmál. „Cože? Tos jí ten prsten akorát dal, ty pako?“
„Ne,“ zamračil jsem se a rychle zkontroloval Abby, co děla v kuchyni. Zrovna utírala hrnec, takže už byla skoro hotová. Musel jsem to říct rychle. „Svatba ve Vegas byl její nápad. Už jsem měl koupený prsten, takže jsem jí ho dal. Ale nebyla to pořádná žádost o ruku. A protože budeme mít ještě jeden obřad, tak jsem si říkal, že bych jí měl požádat o ruku znovu. Tentokrát ale pořádně.“
Táta se usmál. „Dobrý nápad, synku.“
Trenton se zakřenil. „Co takhle flashmob. Zinscenuj pro ni nějakou scénku. Víš jak, tanečky, do kterých se třeba zapojí celá restaurace. Holky to milují.“
„Jsi k ničemu,“ odsekl jsem mu.
„Okay,“ ozvala se Abby a zamířila k nám se sklenicí studené vody. „Víš, na co přišel ten správný čas, Trente?“
„Čas na nějaké hodně zvrhlé porno?“ Zeptal se Trenton s naprosto kamennou tváří.
Abby a táta se naráz zašklebili.
„Cože?“ Zeptala se Abby. „Fuj! Ne! Je čas, aby sis vzal svoje prášky.“
Trenton si povzdychl. Nabral si svoji dávku pilulek a zapil to půlkou vody ze sklenice. Jakmile všechno dostatečně zapil, podal sklenici zase Abby. „Díky, ségra.“
Abby odnesla sklenici zpátky do kuchyně a vrátila se k nám. Na rukou měla varhánky od mytí nádobí. I když její ruce byly celé nacucané vodou, tak jsem propletl její prsty se svými.
Když se začalo smrákat, tak jsem vstal a vytáhl Abby s sebou. Objala tátu a dala mu pusu na tvář, to stejné pak zopakovala s Trentonem. Ještě než jsme odjeli, tak se ujistila, že oba mají všeho dost.
„Chceš, abych ti zítra naplnil nádrž?“ Zeptal jsem se táty.
Ten zakroutil hlavou. „Možná v pondělí.“
Doprovodil nás ke dveřím a mával, doku jsme nezmizeli z dohledu. Abby celou dobu mluvila o normálních věcech, jako že musíme nakoupit nebo které účty musíme zaplatit co nejdříve. Moc jsem ji nevnímal, protože jsem se snažil vymyslet, jak ji správně požádat o ruku. Teď, když jsem nad tím začal přemýšlet, tak jsem to musel udělat a nic mě nemohlo zastavit. Ať už to proběhne jakkoli, musí být dobré, úžasné, prostě něco, co jí připomene, jak moc pro mě znamená.
„Takže, potřebujeme toaleťák a nový závěs do sprchy. Napadá tě ještě něco?“ Zeptala se. Na nose měla velké sluneční brýle, vlasy měla vyčesané nahoru, na sobě měla svoje oblíbené tričko, kraťasy a sandály. Nebylo to nic fajnového, ale i tak jsem si nemyslel, že bych viděl někdy něco tak nádherného. Každý den jsem si říkal, že už to snad nejde, abych ji miloval ještě více než den před tím. A hned ten další den mi vždycky ukázal, že jsem se mýlil.
“Trave?”
“Jo?”
„Můžeme se cestou domů stavit do obchodu?“
„Oh, no jasně,“ řekl jsem a zařadil se do levého pruhu. Tak jsem se zamyslel, že jsem přejel první odbočku do Wal-Martu.“
„Jsi v pohodě?“
„Já? Jasně.“
„Děláš si starosti o Trentona? Dneska vypadal daleko líp. Ani se nenadějem a zase bude sám sebou.“
„Zbožňuje tě, víš to?“
Abby si přiložila ruku k srdci. „Já vím. Taky ho miluju.“
„Celá moje rodina tě miluje. Jsi jednou z nás.“
Mrkla na mě z poza slunečních brýlí. „To byl můj plán.“ Když jsem nijak nezareagoval na její škádlení, tak mě vzala za ruku a stiskla ji. „Trave, proč jsi to řekl?“
„Jsem packal, Holu. Díky tobě mě všichni, na kterých mi záleží, vnímají jako dobrého člověka. A to proto, že jsem konečně v životě udělal něco správně.“
„To stačí. Určitě si to nemyslí.“
„Tohle nezkazím. Slibuju.“
Povytáhla obočí. „Trave. Odkud se tohle všechno bere?“
Díval jsem se před sebe na silnici. „Jen se nechci furt stresovat ohledně Brandona nebo práce…hodlám to zvládnout. Chci, abys na mě byla pyšná.“
„Ale to už přece jsem,“ řekla jsem.
Když se na mě koukala tak, jak zrovna teď, tak mi na ničem jiném nezáleželo. Přitáhl jsem si její ruku k puse a políbil ji na ni.
„Někdy se fakt divím...,“ řekla a opřela si svoje bosé nohy o palubku. Její palce nechávaly otisky na čelním skle, které jsem zrovna včera umyl. Bylo mi to jedno. Jediné, nad čím jsem přemýšlel, bylo, jak má nádherné nohy.
„Čemu?“ Zeptal jsem se.
„Proč jsme čekali tak dlouho, když tohle je naprosto dokonalé,“ řekla a opřela si hlavu o opěrku. Přes otevřená okýnka šel do auta teplý vzduch, který jí cuchal vlasy.
Mohl jsem vyhrát všechny války, slézt všechny hory světa a zvládnout všechno, co na mě život přichystá. Brandon Kyle sice může být ten největší debil na světě, který si rád hrál s ohněm, ale Abby Maddoxová byla moje manželka, milovala mě a nikdy nevypadala šťastnější. Chystali jsme se projít supermarketem, abychom koupili toaleťák, a bylo mi jasné, že v tom košíku skončí dalších milion věcí, které nepotřebujeme. Byl to jeden z mnoha každodenních okamžiků, které s Abby byly jakékoli než každodenní.
A přesně proto nás nikdo nemohl rozdělit. FBI se už neobjevila, školní novináři přestali šňupat kolem. A dokonce i Parker se neukázal. Byly jsme manželi o tři měsíce déle, než by si kdokoli myslel a nevěřil jsem, že to jen tak skončí. Alespoň to jsem si v tuhle chvíli myslel.